DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 12.01.2024 21:33:10 

Energie vesmíru je energí v nás.

Poznej sebe - 7 dní se šílencem

 

 

 

 


POZNEJ SÁM SEBE


Budíčeeeeeek!!

aneb 7 dnů se šílencem

Den první       -     BOJ

Jdu zamyšlen ulicí k místu, kde se mám sejít se svým Mistrem. Potkal jsem ho nedávno, když přednášel na universitě. Hovořil velmi zajímavě podobnosti různých náboženstvích a jeho slova mě natolik zaujala, že jsem ho poprosil o soukromou lekci na téma „Co je to Skutečnost“. Tehdy se pousmál a se šibalskýma očima povídá : „Vyplním Ti Tvé přání. Ale jen v případě, že se mnou pojedeš na sedm dnů na neznámé místo, nebudeš se ptát na jaké a nebudeš mít s sebou nic kromě oblečení a věcí, které máš na sobě právě teď“. To znělo poněkud podivně, neboť jsem u sebe neměl nic a přesto velmi lákavě, takže jsem podmínky přijal. Měl jsem velkou radost z toho, že strávím sedm dnů  v debatě o Skutečnosti, neboť se už delší čas zabývám myšlenkami, které se týkají této tématiky a nedošel jsem k žádnému rozumnému vysvětlení otázky, co je smyslem života a jak se věci mají a dějí.

          A tak mířím k vlaku, kterým, jak mi bylo řečeno, odjíždíme v 11.00 do neznáma. Moc se těším, až toho zvláštního muže znovu uvidím a začneme debatovat o otázkách, s jejichž odpověďmi si nevím rady. Je tu spousta lidí, mačkají se, vráží do sebe. Až se podivuji, jak jsou k sobě nepozorní a bezohlední. Měli by se stydět. A támhle dokonce jeden chlap přebral alkohol. Nějaký pobuda, pomyslím si a povšimnu si, že míří ke mně. „Nemáš „bůra“ ?“, zeptal se a jak otevřel pusu, cítil jsem pach alkoholu a nečištěných zubů. Ach jo, povzdychl jsem si, nedělá asi nic, než že chlastá a snad ani nemá kde bydlet. Byl otrhaný a neumytý. Bylo mi ho líto. Šel z něho strach.  Raději jsem se otočil a dělal, že ho nevidím. Muž si mě přestal všímat.

Rozhlížím se pozorně a vyhlížím Mistra. Nikde ho nevidím. Otáčím se dokola, ale marně. A přitom ... Vlak, kterým máme odjet právě přijíždí do stanice. Začínám být nervózní. Třeba mu do toho něco přišlo. Nebo že by si ze mě vystřelil?? Ale ne, tomu nevěřím. Zřejmě mu něco zabránilo přijít. Stojím tu smutně a vidím, jak průvodčí zvedá plácačku k odjezdu.

Vtom za oknem ve vlaku zahlédnu sedícího muže, který si čte noviny. Zdá se mi to?? Nebo je to „on“?? Hrkne ve mně. To není možné, stojím tu celou dobu, nemohl tam proklouznout! Kromě toho by se se mnou zajisté přivítal a nastoupili bychom společně, když spolu cestujeme. Asi to není on.

Srdce se mi rozbušilo. Ale co když ano?  Přemítám a v tom… Sakra ! Vlak se začíná rozjíždět a já bez lístku a pochopitelně také bez dokladů naskakuji na pohybující se schůdky. Sunu se vagóny k místu, kde jsem osobu zahlédl. Jsem velmi napnutý, zda muž, kterého jsem zpozoroval, je ten, na kterého jsem čekal. Zároveň je mi velmi nepříjemné, že nemám lístek, peníze ani doklady. Dostávám strach z průvodčího. Konečně vidím rozložené noviny. Jen nevidím za ně a náhle… Na rameno mi jemně dopadla ruka a ozvalo se : „Jízdenky prosím! … Jízdenky!“

Zrudl jsem a začal vysvětlovat, že je nemám. „Nemám ani jízdenky, ani doklady, ani peníze… To je pěkné… co teď?“, pomyslel jsem si.

Znenadání, zcela nečekaně, ten sedící člověk, aniž by složil noviny, povídá klidným hlasem : „Jízdenku má tady pane průvodčí…“, podal mu ji a četl si dál.

Byl to „on“! Pocity se ve mně mísily a ten muž seděl jakoby se nic nedělo. Noviny vůbec nesklonil.

„Posaďte se příteli“, řekl.

„Jak jste se sem dostal?“ , procedil jsem trochu rozmrzele skrze zuby.

„Je to důležité??“,odvětil s úsměvem. „Jsem tu a Vy též.“

„To není  možné“, namítl jsem, „celou dobu jsem stál u vlaku s díval se po Vás!“

Mistr se pousmál a odpověděl: „Víte, příteli, dívat se neznamená vidět ! Člověk vidí jen to, čemu věnuje pozornost. Hledal jste mě a také jste našel. Mě ano, ale pamatujte si, skutečného Mistra nenajdete tam, kde ho hledáte, Mistr je tam, kde je.“

Pak přivřel oči a oddal se rozjímání. Vřelo to ve mně. To je tedy začátek. Sotva jsme vyjeli a už mi provedl takovou věc. Zřejmě se mi vyhnul a teď má zlomyslnou radost z toho, jak mě převezl. Skoro jsem o něm začínal pochybovat. To, že mě nechal stát před vlakem svědčí o tom, že mě nebere moc vážně. Jinak by mi něco takového neudělal. Je to podivín, pomyslel jsem si. Pousmál jsem se tomu a začal pomalu klimbat.Nevím, jak dlouho jsem spal, ale pojednou se mnou kdosi zacloumal a zahalekal : „Jak můžeš spát, když já jsem vzhůru??!!“

Byl to Mistr.

 „Vstávej, vystupujeme !“ Rozespalý jsem se za ním dokodrcal ke dveřím. Asi jsem spal dost dlouho. Venku se již smrákalo a já vyhlížel stanici. V tom se stalo cosi neuvěřitelného. Mistr otevřel dveře jedoucího vlaku a řekl : „Jdeme“. Pak odhodil ruksak a bez pozastavení vyskočil za ním. Udělal kotrmelec na trávě a s úsměvem vstal. Stál jsem tam vyděšený a nevěřil svým očím. Ten člověk musí být blázen! Co to po mně chce? Jemu se to snad podařilo, ale mě? Co když si zlomím ruku nebo nohu, jak se odsud dostanu domů?

Srdce mi bylo rychleji.Vlak nejel moc rychle, ale přeci jen nejel úplně krokem. Stál jsem tam a rozmýšlel se, co udělat. V tom jsem uslyšel , jak na mě haleká: „Chceš li být s Mistrem, musíš se rozhodnout právě teď. Budeš li přemýšlet, nebudeš s ním. Viděl jsem, že mám poslední příležitost ke skoku, protože ve směru jízdy přede mnou se objevila rokle, kde bych se při skoku neodvratně zabil. Odhodlal jsem se skočit. Naštěstí to dopadlo dobře. Vstal jsem . Stál jsem tam za soumraku špinavý, bez zavazadel, na místě,o kterém jsem naprosto nevěděl, kde se na mapě nalézá. Po dopadu mě trochu bolelo rameno a cloumal se mnou vztek.

„Co si to o mě myslíte ?!“, rozčilil jsem se upřímně,  „ jsem dospělý a slušný člověk. „Co to se mnou provádíte? Chcete mě zabít?“ Přitom jsem si oklepával kalhoty, které se mi při skoku natrhly.

„ Ne !“ odpověděl vážně Mistr, „chci abys poznal Skutečnost. Kvůli tomu jsi tu, nebo ne?“

Jeho slova mě zarazila : “No... ,to ano…, ale…“ 

„Žádné ale !!“, přerušil mě Mistr, „pokud vím, skočil jsi sám. Mohls jet dál vlakem, ale Ty ses rozhodl následovat mě. A jak vidím stojíš tu živ a zdráv !“

Podíval jsem se na něj skoro zle a zašeptal : “Ještě jednou mi něco takového uděláte

a končím !!“

„Jste svobodný člověk“, odpověděl klidně a vlídně, „můžete jít jakou cestou chcete, ale Vy jste chtěl být s Mistrem, nebo ne??“

„Jste cvok!!“, řekl jsem vztekle a rozhlédl se, jestli je kam jít. Nenalezl jsem však žádný záchytný bod, podle kterého bych se zorientoval. Nechtělo se mi po těch dvou zkušenostech s tímto šílencem pokračovat v cestě, ale velmi nerad jsem došel k závěru, že právě teď mi nic jiného nezbývá. Nakonec jsem se pomalou chůzí šoural za postavou, která se mezitím otočila a počala stoupat do hustě zalesněného svahu. Nechápal jsem to. Jeho slova mi na přednáškách připadala tak čistá, tak svěží, láskyplná, soucitná, upřímná… A on mi provádí takové nepochopitelné a divné věci.

 „Kde budeme spát?“, otázal jsem se. Žádná odpověď. 

Asi v lese…, napadlo mě. Ale kde má Mistr stan, nebo aspoň vodu, zásoby potravin?? Měl jen malý batůžek. „No, on zajisté ví, kam jdeme“, řekl jsem si a uklidnil se, „ bude tam asi nějaký srub s jídlem a studánkou poblíž.“ Cesta byla převážně do kopce. Začal jsem cítit únavu. Po několika hodinách pochodu, který se odehrál mlčky beze slova, jsem si sedl na zem a řekl: „Tak, tady si odpočinu.“ Mistr se otočil a láskyplně zašeptal: „Dobrou noc“. Pak pokračoval v cestě jako by nic. Tak to už na mě bylo trochu moc. Co si o sobě sakra ten páprda myslí?? Že jsem onuce, se kterou si může dělat co chce? Vztekle jsem zaskřípal zuby, ale vzápětí mi došlo, že pokud ho v nadcházející tmě ztratím, budu tu sám v neznámé končině bez deky, baterky a zapalovače a už ho nikdy nenajdu. Dostal jsem strach a raději jsem se rychle vydal znovu za ním.

S rostoucí únavou můj vztek počal povolovat. Už mi bylo jedno, kde a jak budu spát. Jen ať už tam jsme.Při uvědomění toho jsem se musel pousmát. Jaký je to zvláštní a odlišný den oproti těm, které žiji po celý život. 

Vtom se Mistr zastavil a řekl: „Tady si odpočineme.“ Z batohu vyndal dvě deky a ... k mému úžasu v něm již nic dalšího nebylo…, vůbec nic. Ani voda, ani jídlo…nic… Podal mi jednu deku a řekl: „Dobrou noc“. Zachumlal jsem se jak to šlo a počal jsem usínat po vyčerpávající cestě do sladkého spánku. Bylo mi všechno jedno. Hlavně že si mohu odpočinout.

V noci jsem se vzbudil zimou. Snažil jsem se zavrtat víc pod deku, ale lépe už to nešlo. Nemohl jsem zimou spát. Bál jsem se zavrtět, aby mi nebylo ještě chladněji. Vtom Mistr beze slova vstal, přikryl mě svou dekou, sedl si do sedu na kolenou a znehybněl. Pozoroval jsem nechápavě jeho činnost. Začalo mi být příjemně pod dvěmi dekami.

„Ale jemu musí být zima“,  pomyslel jsem si. Jakmile jsem však na něj pohlédl, byl jsem si jist, že nemám pravdu.

Na jeho tváři byl mírný, nenucený úsměv. Bylo to zvláštní. Konečně jsem měl teplo, po kterém jsem tolik toužil a přesto jsem nemohl spát. Musel jsem se dívat na toho muže. Opravdu to bude Mistr, napadlo mě, není mu zima, nemá strach, je klidný a vyrovnaný v každé situaci. Proběhlo mi hlavou , kolikrát jsem se na něj dnes rozzlobil a musel jsem se zastydět. Ano, jsem tu správně. Tento Mistr mi řekne, co je věčná a jediná Skutečnost. A pak jsem slastně usnul.

 

Den druhý      -     OBDIV
 

Ráno mě probudilo ptactvo. Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou, mezi korunami borovic, které se kolébaly, modrou oblohu zalitou sluncem. Mé včerejší chmury byly ty tam a těšil jsem se na to, co mi poví Mistr o Skutečnosti.

Dobré ráno“, řekl jsem.

Dobré ráno“ odpověděl.

Rozhodl jsem se, že mu položím otázku, která mi ležela na srdci, tedy, kam vlastně putujeme. „Mistře, kdy dorazíme tam, kam jdeme“??

Až  řekneme, že tam jsme, ne dřívea ne později, hochu“.

Nerozuměl jsem mu. A proto jsem se zeptal : „ Souvisí to, co jste řekl, nějak se Skutečností?“

          Mistr se pousmál. „ Jak by to s ní mohlo nesouviset?? Skutečnost není to, co ty považuješ za skutečnost. Není tomu tak nyní a nebude tomu tak nikdy.“, odpověděl.

Pak ji tedy nemohu poznat“, řekl jsem vážně.

Ne, nemůžeš. Ty můžeš pouze poznat, co Skutečnost není. Pak najít důvod, proč tomu tak je a odstranit ho. Pak Skutečnost zazáří sama.“

Řeknete mi , jaký je ten důvod ??“ , optal jsem se.

Snad, ale teď se budeme věnovat povinnostem“, odpověděl Mistr.

A vyrazili jsme na další pochod. Bylo horko stejně jako v posledních dnech. A já od  chvíle, co jsem včera naskočil do vlaku nepil. Dostával jsem pořádnou žízeň. Ale uspokojovalo mě , že tam, kam dojdeme, zajisté voda je. To už vydržím, jsem přece chlap. Šli jsme půl dne svižnou chůzí, když se náhle Mistr zastavil a řekl : „ Jsme tu “. Rozhlížel jsem se kolem, ale neviděl jsem ani žádný srub ani vodu. Místo kam jsme došli mi připadalo skoro stejné jako místo , kde jsme dnes přenocovali. Měl jsem vyschnuto v krku tak, že jsem nevydržel a povzdychl si nahlas : „Mám velikou žízeň.“

Já také“  , odpověděl klidně Mistr.

Co budeme pít? Víte tu o nějaké studánce?“, zeptal jsem se.

Ne, nevím, nikdy jsem tu nebyl“, odpověděl Mistr.

Opět se ve mně začala bouřit krev. Nemáme co pít a ten člověk dělá , jako že to je jedno. Přece nechce , abychom tu umřeli žízní.

Mistře, co budeme ale dělat??“ , zeptal jsem se s úzkostí v srdci.

Nevím“, odpověděl Mistr, „ale nestarej se“.

Nemám se starat? Vždyť tady jde o život?? Copak to nechápete? Měli bychom se otočit a vyrazit zpět, dokud je šance bez vody dojít někam, kde nějaká je“ , rozčílil jsem se už nahlas.

        Nezapomenu asi nikdy na to, co mi Mistr tehdy odvětil.

Ano, všichni stále umíráme, už od narození. Bojíme se smrti, ale ona stejně přijde. Vše co se zrodilo, umře. Nikdo neví kdy a kde ho to potká. Je jen jediný lék proti tomu. Najít Skutečnost a tak odbourat strach ze smrti, neboť člověk pozná, kdo vlastně je a není pak důvod ke strachu.“

Ale Mistře, já nechci ještě umřít“, zvolal jsem zoufale. Mistr se pousmál a řekl : „ A myslíš si, že někdy jindy se ti chtít bude?? Už teď mluvíš tak, jako bys umíral, či jako bys byl mrtvý, ale já tu vidím před sebou zdravého mladého člověka, který žije a má žízeň. Už jsem ti odpověděl, nestarej se. Sedni si se mnou a pojď se bavit o tématu, kvůli kterému jsi sem přišel.“

Zakroutil jsem nechápavě hlavou, ale sedl si naproti němu. Když jsem viděl jeho naprostý klid, přesto že byl ve stejné situaci jako já, musel jsem ho znovu obdivovat. Seděl a tvářil se, jako by se nic nedělo, dokonce to vypadalo, že má prima náladu.

Mistr začal učení.

Říká se, že tak, jako touží umírající žízní po vodě, tak by měl člověk hledající Skutečnost toužit po Pravdě. Dal by za vodu vše, co v životě nabyl, všechno co pro něho mělo cenu, všechno co vydělal, aby ji dostal. Neustále by vodu hledal a prosil by o ni.V hledání by se nezastavil například kvůli tomu, že nemá pohodlí či že se nevyspí. Hledal by ji i na místech, která se mu zdávala odporná a neslušná. Je mu již jedno, co si myslí ostatní. Dokonce by dal všechnu svou čest i chytrost za doušek vody. Jediné, co by mu zbylo, by byla pokora. A v té chvíli, když dostane napít, promáčí upřímnou vděčností kapesník slzami.“

Jeho slova na mě velmi zapůsobila. Nevím, zda to bylo situací, která na mě neodvratně doléhala, tedy trýznivá žízeň či hloubka jeho slov  a prostota se kterou je vyslovil. Pokýval jsem hlavou a řekl jsem pomalu : „ Tak tedy zemřeme…?“.

Mistr se pousmál : „ Mrtví nemluví, takže jsi stále živ. Přemýšlel jsi někdy o tom, kdy můžeš prohlásit, že jsi mrtev?? Popřemýšlej nad tím! “, řekl a zmlkl.

Seděli jsme další dvě hodiny mlčky. Zkoušel jsem přemítat o věcech o kterých Mistr hovořil, ale často mi myšlenky sklouzly k mé žízni a k obavám, co bude. Mistr seděl v nehybné kamenné poloze a já přemítal o životě a smrti, jež jsem byl nyní, dle mého názoru,  tak blízko. Na Mistrovu otázku jsem však odpovědět nedovedl.

        A vtom… co to bylo?? Jako by zahřmělo. Nebo se mi to jen zdá, protože po tom prahnu? Ihned zvednu hlavu k obloze, ale ta je stále modrá a zalitá sluncem. V tomto období neprší často a předpověď počasí déšť téměř vylučovala. Asi se mi to jen zdálo. Pohlédl jsem na Mistra. Ten se usmál a řekl : „ Ano, bude pršet.“ Nato se hluboce poklonil. Ještě stále jsem tomu nemohl uvěřit, bude pršet, napijeme se, my nezemřeme. Oči mi naplnily slzy. „Honem“, řekl jsem , „ připravíme velké listy a do těch nachytáme vodu.“ Ihned jsem to začal provádět.

Obloha ztemněla, jak kdyby mělo pršet jen nad námi a spustil se pořádný slejvák. Trval jen pár minut, ale listy byly plné. Pil jsem plnými doušky a smál jsem se. Ten syčák, já ho tu obdivuji a on určitě celou dobu věděl, že bude pršet. I když nevím, odkud mohl mít tu jistotu. To jsem nechápal. Přeci i kdyby tušil , že bude pršet, mohlo pršet někde jinde. Jak si mohl být jist a tak trpělivě čekat. Můj obdiv k němu rostl s každou hodinou. Ještě nikdy mi voda tak nechutnala. I Mistr se dosyta napil.

        A pak šel a k mému naprostému zděšení převrhl všechny ostatní připravené a naplněné listy s vodou.

Co to děláte?“, vykřikl jsem.  „Mohli jsme mít vodu na další den, možná i víc.??“

Máš snad teď žízeň?, zeptal se mě.

Ne“, odpověděl jsem.

Tak co se staráš, co bude zítra. Jak můžeš vědět, jestli se zítra probudíš? A pokud se probudíš a bude se opakovat situace se žízní, cožpak jsme nedostali, vodu, když jsme ji potřebovali? Kde je tvoje víra?“

Sklonil jsem hlavu a řekl jsem : „Mistře, odpovíte mi upřímně na jednu otázku? Věděl jste, že bude pršet???“

Mistr odpověděl : „ Nevěděl ! Ale byl jsem si jist, že ať se stane cokoli, je to právě to, co potřebujeme.“

Otočil se a odcházel. Jeho slova ve mě zněla a já cítil ve svém srdci cosi, co jsem ještě nikdy necítil. Jako bych začínal věřit, že jeho slova jsou pravdivá. Také jsem pozoroval, že můj vztah k Mistrovi se mění. Obdiv a boj začala nahrazovat úcta. Šel jsem připravit z větviček, hlíny a jehličí dvě lůžka, aby se nám v noci pohodlněji spalo. Byla to docela prácička. Strávil jsem touto prací několik hodin.Těšil jsem se, že Mistra překvapím, až se vrátí. Lůžka se mi povedla. Když přišel a uviděl je, pousmál se a řekl : „Děkuji Ti“. Pak vytáhl věci, které nasbíral. Byly to houby, bobule snad i kořínky. Dali jsme se do jídla.  Bylo to docela chutné.

Chtělo by to maso“, podotkl jsem s úsměvem.

Jooo, pořádnej biftek, co??“, řekl mistr a zachechtal se.

Už víš jaký je důvod, že skutečnost, kterou považuješ za pravou Skutečnost není nikdy ta pravá??“

Ne“, odpověděl jsem, „povíte mi to??“.

Důvod jsi Ty sám !“ , odvětil Mistr.

Já sám??“, nechápal jsem.

Zkus mi říci“, pokračoval Mistr,“kdy můžeš prohlásit, žes něco poznal? Odpověď je důležitá, neboť všechno to, cos poznal, tvoří tvé poznání.“

No“, zamyslel jsem se, „domívám se, že jsem poznal to, co znám.“

Tedy i to, co ses učil ve škole? Co ti někdo řekl? Cos četl , či vymyslel?“, optal se Mistr.

Noo, ano“, odpověděl jsem.

Tak mi řekni, jaké je to vypadnout z letadla, když se ti neotevře padák. Víš přece, co se stane?“

No jistě, rozplácnu se o zem.“

No a já se ptám například jaké to je, rozplácávat se o zem?“, smál se Mistr.

To nevím“, odpověděl jsem, „ to jsem nezažil, ale určitě hrozné a nepříjemné.“

Ano??“ ,opáčil. „Jak to můžeš vědět, když jsi to nezažil.“

Aha“, pochopil jsem, „ chcete říci, že co jsem nezažil jsem prostě nepoznal.“

Přesně tak“, odpověděl Mistr. „Lidé si často myslí že něco poznali, ale neuvědomují si, že poznat něco, mohou pouze zkušeností prožitku. Praxí. Praxe je zkušenost, kterou získáváme a ta mění naše poznání. A co je praxe?? To je každodenní dění, kterého jsme si vědomi a které prožíváme. Takže, když si někdo třeba myslí, že ví jak se cítí ten druhý, vůbec to neví. Jen prožívá v praxi iluzi, že ví jak se cítí ten druhý, nic víc, nic míň. Rozumíš?“

Moc ne, abych řekl pravdu“, odpověděl jsem.

Prožívá to, že je přesvědčen , že cítí to, co druhý…toto své přesvědčení a vše co to v něm vyvolává právě v té chvíli prožívá a prociťuje. Prožívá svou iluzi.“

Ale co když prožil tutéž situaci někdy jindy a s někým jiným??“, optal jsem se.

Ani pak ne“,odpověděl Mistr, „podívej, mohla být ta situace ta samá, jako prožívá ten člověk, o kterém si myslí, že ví jak se cítí?“

Máte pravdu, nemůže být stejná“, řekl jsem zamyšleně, „ bylo to jinde s jinými osobami v jiný čas při jiném počasí a podobně…  Ale, co kdyby to byly ty samé osoby na tom samém místě a říkaly stejná slova? Pak to není stejné?“

Mistr pokýval hlavou : „Jak by mohlo??“

I kdyby bylo vše ostatní stejné, což je i fyzikálně vyloučeno, protože se vše mění, i tak je tu jeden hlavní důvod !! Jeho poznání založené na zkušenostech nemůže být nikdy stejné jako Tvoje !! A to je ten důvod !! Každý prožívá svůj život.“

Nastala chvíle ticha.

Chcete říci“, skoro jsem zašeptal, „že mé poznání ovlivňuje způsob, jak vnímám , cítím a vidím věci kolem sebe?“

Mistr neodpověděl, ale zato já cítil, jak hluboká je to pravda. Jak mohu vysvětlit dítěti, že něco pálí. Mohu mu to říci, mohu ho varovat, ale neřeknu mu jaké to je. Ono to pozná, až se jednou spálí. Pak pochopí, co jsem mu chtěl říci Ale přesto jeho prožitek nebude stejný. Má jinak tlustou kůži, kamna mají jinou teplotu…. Ale dokud se nespálilo, neví co je pálit, nebojí se, je svobodné, bude se pohybovat kolem vařících kamen a prožívat přítomnou chvíli s radostí a beze strachu úplně jinak, než dítě, které bude v naprosto stejné situaci, ale které se již předtím alespoň jednou spálilo a tak má … strach.

Mistr soucitně pokýval hlavou, jako by věděl, co mi právě došlo a řekl : „Tak , tak, a tak je to se vším. I se sdělením, co je to Skutečnost. Nikdy Ti to nemohu vysvětlit, i když bych to udělal moc rád. Mohu mluvit hodiny, dny, měsíce, mohu dávat příklady a podobenství, ale jen vlastní prožitek Skutečnosti Ti dá odpověď, kterou hledáš.“

A teď se upřímně zamysli, co je správné a co špatné, co je hezké a co ošklivé, co je hloupé a co chytré, co je světlo a co je tma, kdo jsi ty a co je svět kolem tebe…….“ Na ta slova povstal a poodešel do ústraní.

Zavrtal jsem se do nově udělaného lůžka a přikryl se dekou. Bylo mi příjemně. Nade mnou svítily hvězdy mezi korunami stromů. Vzpomínal jsem na to, co jsem dnes prožil. Na to jak jsem se bál o svůj život, a jak jsem si tímto způsobem pokazil asi polovinu dne, místo toho, abych s radostí rozjímal o Skutečnosti a hovořil s Mistrem. A přitom, nakonec se nic nedělo, vůbec nic. Ještě teď nad tím kroutím hlavou a můj obdiv k Mistrovi roste. Hlavou mi znějí jeho slova a přesto že některým nerozumím, cítím, že ví, co říká. Na co že se to ptal? Co je hezké a co ošklivé? No ošklivé je to, co se mi nelíbí… a hezké je to, co se mi líbí…

          Aha.. ale dnes jsem došel k tomu, že to závisí jen na mém poznání, jak to vidím a jak to vnímám… Takže.. Je to pro každého jiné. Úplně pro každého. Pro pána… To jsou ale věci. Takže nic není hezké a nic není ošklivé.Hezčí je pro mě to, co se mi víc líbí, tedy, čemu dávám na základě svého poznání právě v tu chvíli přednost. Aha!! Začínám to chápat. No jo, ale… když se mi něco přejí, přestane se mi to líbit a to co jsem dlouho neviděl, se mi může zalíbit, až to uvidím.

Bude se mi vůbec něco líbit věčně?? A bude pro mě něco věčně ošklivé?? Musím se zítra ráno optat Mistra. Co tam bylo dál?? Co je správné a co špatné? No, do dneška jsem si myslel, že správné je to, co se normálně považuje za správné a špatné je to, co se normálně považuje za špatné. Ale po dnešním pochopení..., není to stejné jako to, co jsem řešil před chvílí??

Na základě mého poznání mi připadá něco správné. Učiním to a zakusím, co to přinese. A pokud výsledek nebyl podle mého očekávání, změním názor a to co jsem považoval za správné, už za správné nepovažuji. No, to jsem blázen, záleží to zase jen na mě, nic není správné a nic není špatné. Slyšel jsem, že lidé kteří byli souzeni za různé zločiny, prohlašovali s klidem v hlase, že to nepovažovali a nepovažují za špatné…A vlastně.. měli pravdu..ze svého hlediska.. Nemuseli nic předstírat, pro ně to tak bylo. A my je za to odsoudíme. Ale, nechápu to, kdybychom je neodsoudili, kde by pak byla spravedlnost? Safra, co to vlastně je spravedlnost? To za co se dřív spravedlivě upalovalo, za to se dnes spravedlivě udělují nejvyšší doktoráty.

No teda, jestli je to tak se vším… a tuším, že ano.. měl jsem dodneška opravdu pěkně uzavřený pohled na život a na svět. Ale už dost, zítra se zeptám. A začal jsem usínat.

 

Den třetí       -     Úcta 

          Ráno jsem se vzbudil dříve. Nebylo to zimou, ale jakmile jsem otevřel oči, létaly mou myslí otázky a odpovědi, ke kterým jsem včera před spánkem došel. Připadalo mi, že jsem celý život posuzoval a někdy také odsuzoval věci a lidi, a přitom měli jen jiný názor, či vypadali jinak, než jsem si představoval. Prostě dva lidé nemohou mít stejné poznání. Vždy je různé, pokud je dáno tím, co jsme prožili. Pak lidé nemohou vidět dvě věci úplně stejně. Každý má jiný pohled. Jiný, ne lepší!! Vzpomněl jsem si na teorii relativity, kterou jsem ve škole miloval a usmál se.. no, jo, ono to platí ve všem... i v tomhle. Pak mají ale dva lidé stejnou pravdu. Nikdo nemá větší . Žádný názor není lepší, než ten druhý.. A přitom se spolu kvůli tomu hádají, nenávidí a třeba spolu i bojují. A věc, kvůli které se mají dva rádi, může být věcí, kvůli které se časem rozejdou.

Takto o překot mi letěly myšlenky hlavou a já si uvědomoval, že Skutečnost, kterou vidí a popisuje člověk jedním způsobem je stejně pravdivá jako skutečnost, kterou vidí a popisuje druhý člověk způsobem jiným. Nechápu to, jsou obě jiné, to je jasné. Ale jsou obě pravdivé, či obě nepravdivé? Existuje nějaká skutečnost, která je jediná pravdivá?? Musím se zeptat, jen co se Mistr probudí. Převaloval jsem se, ale myšlenky a vzrušení, které jsem při nich prožíval bylo tak silné, že jsem nedokázal usnout.

Konečně Mistr vstal.

Pokojné ráno“, řekl.

Dobré ráno“, odpověděl jsem.

Mistře, mohu se Vás na něco zeptat?“

Můžeš, jen co splníš svou povinnost.“, odpověděl.

Jakou povinnost?“ , nebylo mi jasné…

Kterou ti uložím“ , odpověděl Mistr.

Viděl jsi někdy znak Jin - Jang?“
„Ano“ , přisvědčil jsem. „Mám ho mimochodem namalován na přívěsku ke klíčím.“

Výborně...“ , zvolal , „a víš, co to znamená?“
„No, myslím, že vím“ , odvětil jsem.
„Aha, ty myslíš…“,  usmál se mistr , „a už jsi ho někdy vytvořil?“
„Ne“ , odpověděl jsem.

Tak jak bys mohl vědět, co skrývá?“, pozvedl Mistr významně obočí.„Ale já tě ho nechám vytvořit. A budeš ho tvořit tak dlouho, dokud nebude dokonalý. Začneš  hned dnes. Podle tvého výkonu posoudím, jestli tě mohu učit.“

„ Nalámej si třista přibližně centimetrových větviček a znak co nejvěrohodněji vytvoř tak, aby žádná větvička nezbyla...“ S těmi to slovy odešel pryč.

          Nechápal jsem, k čemu mu to bude. Asi mě zkouší, jak jsem zručný, pomyslel jsem si a začal lámat větvičky. Přemýšlel jsem při tom, jak znak co nejvěrohodněji složit. Napadlo mě, že do hlíny znak nejprve co nejlépe překreslím a pak ho začnu po vyznačených čarách skládat. Až to bude hotovo, prostě část , která má být bílá, vysypu jehličím a odliším ji tak barevně od té černé, kterou představuje zem. Nakreslil jsem na zem znak. Moc se mi nepovedl. Poopravoval jsem ho, až mi připadalo že je celkem věrný. Pak jsem podél čar začal pokládat větvičky. Pochopitelně, že nebyly stejné. Tvořily se zuby, nicméně po dlouhé chvíli urovnávání to začalo vypadat jako znak.

Ale, když jsem dodělal obrysy, zjistil jsem, že mi mnoho větviček zbylo. Safra, pomyslel jsem si. Budu muset znak zvětšit. Ale to ho musím i překreslit. Do háje, jak mám vědět, jak velký má být znak, aby se mi na něj nalámané větvičky všechny vešly. Zapojil jsem do toho matematiku a zkoušel alespoň přibližně spočítat, jak velké má být kolo, abych zvládl zadaný úkol. Zkusil jsem namalovat na zem nový kruh, ale jak byl větší, bylo obtížné ho namalovat hezky. Dlouho mi trvalo, než jsem byl jakž takž spokojen. Tak, pomyslel jsem si, takhle by to mělo stačit, stejně je to k ničemu. A začal jsem kruh obkládat větvičkami. Práce se mi docela dařila a já konečně začal cítit, že se blížím ke konci. Větvičky mi sice nevycházeli přesně, ale byl jsem rozhodnut zbytek doplnit a obraz tak ještě malinko zvětšit, prostě je někam natlačím. Dlouho jsem rovnal. Myslím, že jsem si s tím hrál dohromady dvě hodiny. Konečně znak vypadal velmi dobře. Ještě jsem ho jemně vysypal jehličím... A byl jsem hotov. Dalo mi to hodně práce, pomyslel jsem si...ale myslím, že jsem v úkole obstál. Povedlo se mi to. Rozhlížel jsem se, zda se objeví Mistr, nebo zda ho mám jít hledat. Nikde jsem ho neviděl a tak jsem za ním vyrazil. Seděl nedaleko u stromu, pohodlně a nehybně ponořen do meditace.
„Mistře", zvolal jsem, „promiňte mi že vás ruším, ale úkol jsem splnil.“

          Mistr se podíval na můj nadšený obličej, který zajisté vyjadřoval, jak jsem spokojen, že se mi práce vydařila. Vstal a následoval mě k našemu místečku.

Stál jsem pyšně u znaku a těšil se. Připadalo mi, že se Mistr na znak ani pořádně nepodíval, spíš jako by se díval na mě. Pak prohlásil tvrdě : „To není ono! Znovu!.“

A během chůze, kdy mě míjel, přejel znak několikrát podrážkou u boty tak důkladně, že byl celý zničen.

Objevil se ve mě vztek! Měl jsem chuť na něj zavolat a říci mu, že mám té otročiny po krk. Ale obával jsem se, aby mi neřekl, že se vrátíme domů a že mi už nic nového neprozradí.
Zatnul jsem zuby a pustil se znovu do práce. Obrázek mi šel vytvořit podstatně rychleji. Znal jsem už některé záludnosti, které jsem řešil při prvním sestavování a tak mi šla práce mnohem lépe od ruky. Konečně jsem byl znovu hotov. Sedl jsem si a odpočíval. Díval jsem se na obrázek a nechtělo se mi jít za Mistrem. Co když to zase nebude ono. A tak jsem u obrázku seděl a každý detail, který se zdál, že je možno vylepšit, jsem opravoval. Najedou jsem za sebou uslyšel kroky. Za mnou stál Mistr a díval se na mě a na moje dílo.

Zlepšil jsi se“ , řekl, „ale stále to není ono.“

Není ?“ , zeptal jsem se ukřivděně. „Ale lépe už to nejde. Řekněte mi, co je na tom špatně?“

          Mistr se sehnul a prohrábl znak svou rukou , kde z prstů vytvořil hrabičky. Celý znak tak narušil. Povstal a řekl. Teď je to ono. Jasný?? Budu tě dnes učit a zítra to zkusíš znovu.“
Nechápal jsem. Teď když to rozbil je to ono a předtím, když byl znak velmi pěkný to ono nebylo??
„Ten člověk je opravdu mentálně vyšinutý. Asi není normální a léčí si na mě své komplexy.“,
pomyslel jsem si.

Nicméně jsem byl rád, že se mohu konečně Mistra zeptat na to, co jsem chtěl už ráno.

Mohu Vám už položit svou otázku??“ , zeptal jsem se.

Žádná odpověď a tak jsem pokračoval.

Je nějaká Skutečnost, která není závislá na našem subjektivním poznání?“

Ó, ano“, řekl Mistr, „zajisté je“. „ Ale měl by ses spíše ptát, kdo je schopen ji popsat??“

Co tím myslíte ?“, nechápal jsem.

To máš tak“, počal Mistr učení, „jako když si představíš bazén plný vody.“

Do toho bazénu naházíš předměty. Třeba stůl, židli a kamna. A v každém předmětu bude díra, aby voda mohla předmět celý naplnit. Rozumíš mi zatím? Předměty stojí na dně bazénu v nějaké vzdálenosti od sebe a jsou naplněny vodou.“

Rozumím“, odpověděl jsem.

Výborně“ , řekl Mistr, „a teď si představ,že ta voda je vědomí, které má své přirozené vlastnosti - například vnímat, být si vědomo sama sebe a také všeho, co je. Co myslíš? Jsou předměty ve vodě bazénu?“

No…ano“, zamyslel jsem se, „všude kolem nich je voda, tedy jsou.“

Dobře, pak můžeme říci, že voda v bazénu je si vědoma přesně všech předmětů, které v ní jsou včetně jejich polohy. Je si vědoma sama sebe a tedy i toho, co je v ní.“ Řekl a podíval se na mě.

No, samozžřejmě“, prohlásil jsem nevěda, kam Mistr míří.

A teď mi pověz, je také voda v těch předmětech?“

Pokud vím, řekli jsme že ano“, odpověděl jsem.

A je to tatáž voda se stejnými vlastnostmi, jako je ta kolem?“, otázal se.

Určitě“, řekl jsem.

Výborně“, pravil, „ pak mi řekni, skrze co bude vnímat voda, která je uzavřená ve tvaru? Která je v předmětu a je tímto předmětem ohraničená??“

Já nevím…, skrze ten předmět?“, otázal jsem se.

Přesně tak. Důvodem je, že voda  která představuje vědomí vytvořila v předmětu vědomí předmětu. Ztotožnila se s ním. Takže tu teď máme dvě vědomí. Vědomí absolutní, které představuje voda v bazénu ve které jsou všechny předměty, tvary -  tedy vědomí celého bazénu. A pak vědomí relativní, což je vědomí jednotlivých předmětů způsobené vodou, která  je vyplnila a tak se ztotožnila s určitým tvarem.“

A teď mi pověz, může říci absolutní vědomí bazénu, jaké jsou předměty, zda jsou vlevo či vpravo a jak vypadají ??“

        Tak, to byla velmi těžká otázka. Nastalo ticho a já přemýšlel nad odpovědí. Na to, abych mohl popsat nějaký předmět, musím ho s něčím porovnat, to je základ, který se učí již ve fyzice, ale podle mne voda bazénu nemá předměty s čím porovnat , není k čemu je vztáhnout.

Aha... proto je také absolutní…

        Rozhodl jsem se k odpovědi: „Podle mého názoru ne.“

A jak je to s vědomím předmětů, které se s nimi ztotožnilo a  vnímá skrze ně??“ , naléhal Mistr.

No, tam samozřejmě vlevo a vpravo existuje, a také blíž a dál a také nahoře a dole a…..“, zmlkl jsem. Ach Božíčku, to je to relativní, nad čím jsem uvažoval včera i dnes a co jsem pochopil. Relativní vztahuje k sobě podle svého poznání a pohledu.

          Mistr jen pokyvoval mírně hlavou : „Ano… všechny předměty jsou ve vodě a ve všech předmětech je voda. Voda je pořád ta samá voda, přesto že na chvilku se ztotožnila s tvarem předmětu a tak skrze něj vnímá, jedná a uvažuje.“

        Co to?? Opáčil jsem... Řekl jste uvažuje?

Příteli“ , odvětil Mistr, „ představ si že do vody můžeš hodit cokoli, třeba tvé tělo, mé tělo, stromy, kameny, trávu..., prostě všechno. Je to velký bazén, vejde se do něj celý svět.“

        Neodpověděl jsem, začalo mi svítat, co mi tím chce naznačit.

        Mistr pokračoval: „Je li pro jeden předmět jiný předmět jinde -tedy vzdálený, musí k němu  nejprve dorazit, aby byl tam ,kde ten druhý. Bude to trvat nějakou dobu. Ale pro vodu v bazénu, pro absolutní vědomí nic takového není. Už tam je, nepotřebuje se někam dostávat... Prostě… tam … JE. Všude už je a vše je v ní již teď . Voda v bazénu je si vědoma sama sebe a tedy je to vědomí celého bazénu v každém okamžiku.  

          Naproti tomu jakákoli změna v bazénu je vnímána relativním vědomím předmětu a z jeho hlediska může být zaznamenána až s určitým zpožděním. Například, než dorazí světlo či zvuk. A tak pro tento předmět vzniká kauzalita, prostor a čas.“

        Snažil jsem se představovat , co říká. Připadalo mi to logické, zapadalo to do sebe s takovou přesností jako hodinky. Pokyvoval jsem v úctě hlavou.

A mistr povídá : „ No a teď konečně k tomu, proč jsme tento příklad uvedli.“

Voda v bazénu, tedy absolutní vědomí je si stále vědomá Sebe, je všude a ve všem. Ona je těmi předměty! A předměty jsou jí.  Na jakoukoli změnu polohy či tvaru jakéhokoli předmětu můžeme pohlížet, jako na změnu její… jako na změnu „Bazénu“.

Kdežto voda , která se ztotožnila s předměty, vidí věci relativně…v předmětu těla očima člověka, v těle zvířete očima zvířete, v těle květiny očima květiny  nebo spíš cítěním květiny, v kameni cítěním kamene…, prostě vše vnímá a cítí podle toho, s jakým předmětem a tvarem se ztotožnila a vnímá tak svět kolem sebe. Je to její relativní pohled, takový který všichni dobře známe, neboť ho denně používáme.

          Absolutní vědomí je vědomí „bazénu“ , tedy sebe sama. Je to vědomí všeho, bez porovnávání a posuzování toho, co se děje. Je to Pozornost. Ví že existuje a není závislá na tvaru předmětů ani jejich poloze. Stále jen JE. Existuje. Je to On. To je „bytí“, o kterém se často hovoří v posvátných textech. Neboť i když se nějaký tvar, se kterým je ztotožněná voda jako relativní vědomí, mění a nakonec pro jiné předměty zdánlivě zmizí, tedy jak my lidé říkáme - rozpadne se či umře, voda ve které se to děje i která v něm byla je tu stále. Její existence není závislá na tvaru a na dění.

Kdežto v rámci iluze  to, co jsme nazvali „relativní části“ pozoruje něco, co nazýváme pozorované a musí tu být i činnost pozorování. Tato trojice „vznikne“ z jednoty vlivem iluze relativního vědomí. Už vidíš rozdíl?“

Pokyvoval jsem hlavou. „Ach mistře, začínám to chápat“ , řekl jsem zadumaně, „ takže to je ta pravá Skutečnost.“

Je to absolutní vědomí sebe.“

Ne“ , řekl Mistr, „To není, je to jen druhá strana téže mince. Jak můžeme znát či být celou mincí, známe li jen jednu stranu?? Až poznáš tu druhou stranu, kterou jsi nazval absolutním vědomím, budeš mít blíž k tomu být celou mincí nebo také v našem přirovnání celým „bazénem“. Je zřejmé že bazén je jen jeden. Nad tím přemýšlej. A už dost!“

Bylo řečeno vše, co mělo být“ , řekl a utichl.

          Seděl tam se svou neochvějnou vírou a já začínal cítit nezměrnou úctu k tomu člověku. Slova která říkal byla tak prostá a přesto mě tak hřála u srdce… A to i přesto, že jsem některým nerozuměl. Přemítal jsem o našem hovoru znovu a znovu od začátku do konce a od konce do začátku.

Představit si, co řekl, jsem si dovedl, ale… že bych to chápal vnitřně a věděl co je Skutečnost, to ani náhodou. Dával jsem si jeden příklad za druhým a ujasňoval si, co je voda v bazénu a co je voda v předmětech. Co je to čas, co je absolutní a relativní, co je život a co je smrt. Přesto, že si dokážu představit všechno, co Mistr řekl a připadá mi to jasné a logické, stejně vůbec nevím, jak to souvisí se mnou, s mým životem a s věčnou Skutečností. Dumal jsem na svém lůžku tak dlouho, až jsem sladce usnul. Když jsem procitl, první co jsem si uvědomil, byla opět velká žízeň. Bodejť, je to opět celý den, co jsem nepil a v tom vedru je to pěkně vyčerpávající.

No, teď to ještě jde, ale jestli dnes nezaprší, co budeme pít? Panebože, opět se mě zmocnil strach, ale bylo to jiné , než včera. „Neboj se“, radil jsem sám sobě, „včera si se strachy vyděsil skoro k smrti a nakonec pršelo a napil ses dosyta.“

Ale co když dnes nezaprší?“, tlačila se mi nezadržitelně myšlenka do mysli. „Zaprší. Podívej se na Mistra, jak se nestará. Snad to je schopen zařídit on, to nevím, ale prosím…jen ať zaprší, ať se můžeme zase zhluboka napít.“

Trochu jsem se uklidnil a další hodinu setrval v klidu, ale hřmění nepřicházelo a moje žízeň rostla. Mistr seděl nehybně se svým spokojeným výrazem jako sloup. A já i přesto cítil, že  začínám mít opět strach. Jediné co mi dodávalo sílu byla úcta k Mistrovi a jeho klid, který z něho vyzařoval přesto, že pravděpodobně trpěl žízní stejně jako já. Včera byl také tak klidný. Nebyl by, kdyby nevěděl, že přijde déšť. To mě znovu trochu uklidnilo a tiše jsem očekával, kdy se stejně jako včera ozve zahřmění. Ale nedělo se stále nic ani po další hodině čekání a já cítil jak nemám pořádně co polykat.V mé mysli bojovaly dvě strany. Jedna, která se bála a bouřila a druhá, která přesvědčovala, abych věřil, že to dopadne dobře jako včera, že není čeho se bát. Vítězila však ta se strachem. Déle jsem v klidu nevydržel a řekl jsem:

Co jestli dnes nezaprší?“

Kdo ti řekl, že bude pršet?“, zeptal se udiveně.

No, nikdo, ale včera jsme byli také v takové situaci, Vy jste byl stále takový klidný a nakonec zapršelo. Tak si říkám, že když jste takový klidný i dnes - snad víte, že zaprší znovu.“

Ale já ti řekl, že jsem nevěděl, zda bude pršet,“, zakroutil hlavou nechápavě Mistr.

Tak tím mě uklidnil. Teda spíš dorazil. Jestli to byla včera náhoda , tak to je dneska stejné, ale už zapršet nemusí.

          Pojednou zcela nečekaně Mistr povstal a řekl : „ No je čas jít nasbírat věci na večeři. Já přinesu houby a bobule a ty sežeň maso.“

Cože?,“ opáčil jsem.

No, říkals přeci včera při večeři, že by to chtělo maso. Sežeň ho, jsme v lese. Tím, že tu sedíš zvíře nechytíš. Abys ulovil, musíš lovit. Běž!! Bez masa se nevracej !“

Jak můžete v takové situaci myslet na jídlo?“, zeptal jsem se už vyděšeně.

Ale odpovědi se mi nedostalo, viděl jsem jen jeho klidnou pomalou kolébavou chůzi A to jak mi mizí v lese.

          Nechtěl jsem věřit, že to myslí vážně. Jak mám sehnat maso bez jakýchkoli nástrojů? Nikdy jsem nic podobného nedělal. A hlavně, žízní jsem skoro na pokraji sil a nemám myšlenky ani na maso ani na lov.

Sebral jsem se ze země a odcházel do lesa.Neměl jsem být takový hlupák a jezdit s tím šílencem tam, kde to neznám. Do očí mi vyhrkly slzy - jakou já mám žízeň… Stopy zvěře jsem hledat neuměl a taky jsem žádné neviděl a tak jsem spíš kráčel pomalou chůzí a rozhlížel se kolem sebe. Najednou jsem uviděl, jak se za stromem cosi pohnulo. Přikrčil jsem se a pomalu se tam šinul . Byl to nějaký zajíc či co. Vida pomyslel jsem si, maso…, ale jak ho chytit? Nic mě nenapadalo jen, zkusit ho sledovat do jeho pelíšku, kde bych ho pak mohl lapit třeba do bundy či něco podobného.Tím bych Mistra odrovnal – přinést mu maso, jak chtěl. Udělal bych jemu i sobě radost. Zajíc poposkočil a vesele odhopsal asi dvacet metrů a tam zůstal sedět. Velmi opatrně jsem se tedy posunul přibližně o stejnou vzdálenost. A zajíc opět poposkočil dál. Takto jsme se šinuli možná půl hodiny, musel jsem si pamatovat zároveň kudy zpět a přiznám se, že později jsem si uvědomil, že jsem v tu chvíli napětím na žízeň skoro zapomněl. Pak se ale stalo něco nepříjemného. Zajíc udělal více rychlých a dlouhých skoků a zmizel mi za křovím, takže jsem ho vůbec neviděl.  Vůbec v těchto místech byl les více zarostlý. Došel jsem potichu ke křoví a pokusil se jím prodrat. Bohužel větvičky praskaly a já vzdal naději, že bych zajíce znovu našel. A pak, když jsem se prodral skrz, věřte nebo nevěřte, nemohl jsem uvěřit svým očím. Zajíc tu sice nebyl, ale zato se přímo přede mnou rozprostírala nefalšovaná lesní studánka. Stál jsem na místě a nevěřil svým očím, které se mi plnily slzami radosti z vody i z té krásy, kterou jsem viděl. Padl jsem na kolena do mechu a namočil ve studánce ruce. Pak potopil ústa a pil a pil a pil, dokud jsem se zcela nenaplnil.

Panečku, tak tady je studánka a my nemáme co pít. Najednou mě napadlo, že ten starý blázen o tomhle místě věděl a v případě opravdové nouze by nás sem dovedl. Skoro mi to připadalo pravděpodobné. Ale prožíval jsem neskutečné štěstí protože náš problém vody byl tímto definitivně na další zbytek dnů vyřešen. Smál jsem se a brečel zároveň. Děkoval zajíčkovi, že mě sem přivedl. Pak jsem vstal a pospíchal zpět za Mistrem, ovšem, tak, abych si byl jist, kudy zpět ke studánce jít. Dorazil jsem na naše stanoviště, kde seděl a vypadal malinko sklesle. Pohlédl na mě a řekl…: „Mám žízeň a pořádnou“.

          Vzápětí se na mě obořil : „Kde máš maso?? Říkal jsem ti, aby ses bez něj nevracel.“

Mistře, při lovu zajíce jsem našel studánku s vodou“, řekl jsem a pozoroval jeho reakci, podle které by se mohlo dát vyčíst, jestli o tom ví či ne.

Opravdu?“ , řekl Mistr. A pak udělal něco na co snad nikdy nezapomenu.

          Uklonil se hlavou až k zemi, dotýkal se jí a hrabal v ní čelem a při tom říkal:“Děkuji Ti Pane, za tvou dokonalost, za to, že dostáváme v každém okamžiku to, co potřebujeme a to co potřebujeme, že dostáváme.“

          Pak vstal a řekl: „Pojďme příteli, doveď mě tam i já se chci napít.“

Jeho slova ve mně zněla a jediné co mi bylo v tu chvíli jasné bylo…ten člověk je „obyčejný člověk“, nevěděl, že bude pršet a nevěděl, že je tu studánka. Byl v ohrožení života stejně jako já a trpěl stejně jako já. A přesto jeho postoj byl jiný.

Když jsme dorazily ke studánce, měl Mistr stejnou radost, jako já , cákal se ve vodě , halekal a jásal. Radoval se a pil. Byl to nádherný okamžik plný radosti, který neumím popsat a já byl moc rád, že jsem tu studánku našel já a že jsem sobě i jemu udělal takovou radost.

Ještě nikdy předtím jsme se spolu tolik nevyřádili a nezasmáli... byli jsme - jako malé děti.

Když jsme šli cestou zpět, nedalo mi to a položil jsem otázku ohledně jeho chování.

Povězte mi, vy jste neměl strach z toho, co bude, když nebudeme mít vodu?“

Strach?? Myslíš ze smrti?? Ne... to jsem neměl. Ale ani se mě neptej jakou jsem už měl žízeň.“

Ale proč jsme si tedy nevzali vodu s sebou, nebo proč jsme nešli jinam?“

Odpověděl naprosto nepochopitelně : „Proč, když je tady voda?“

Ale to jste přeci nevěděl.“, kroutil jsem hlavou.

Mistr se na mě soucitně podíval : „ Ještě stále nerozumíš?? „Věci se nedějí náhodně. A člověk dostává stále právě to , co potřebuje. Řekni mi, chutnala ti někdy voda tak jako dnes? Kdys zažil tak velkou radost? Raduješ se takto pokaždé, když piješ? Když jsi doma a piješ?“

Dnes už tušíš, že prožitky jsou tvoje zkušenost které tvoří tvé poznání, nabyl bys této zkušenosti, kdybys měl od začátku dostatek vody?“

To je pravda“ , odpověděl jsem, „ neprožil….“ „Tedy jste to udělal schválně?? Ale riskoval jste tím naše životy! Co kdyby tu voda nebyla?“

Ach příteli“ , odpověděl klidně, „až nalezneš, co je to život, budeš vědět, že jsem nic neriskoval.“

A mimochodem… smrt… není konec života, ale ukončení zrození. Pamatuj si to.

          Někdy je cennější zkušenost a s ní spojené poznání, než to, zda u toho přijde  smrt. Můj učitel říkával, když potkáš smrt, usměj se na ni a nesnaž se s ní bojovat - nikdy nemůžeš zvítězit.“

        Usedli jsme, začalo se stmívat, pojedli jsme a já cítil, že poprvé, co jsme tady mi nic nechybí, že jsem dokonale šťastný. Je tu dostatek vody a jídla a jsem tu s báječným člověkem  - s Mistrem. Do mého srdce se začala protlačovat nezadržitelným způsobem víra. Víra, že i když nevím, jak se věci mají, je tu nějaká dokonalá poslední Skutečnost a že je stále všechno v pořádku. Jak jinak bych mohl náhodou najít studánku právě ve chvíli, kdy jsme potřebovali vodu. Včera jsme nikam nešli, studánka sem nemohla přijít, tak začalo pršet…

Anebo jsme nešli nic hledat, protože mělo pršet?? Otázky se mi honily hlavou a já se těšil na večerní povídání s Mistrem.

Víte Mistře, váš příklad s „bazénem“, je sice jasný a ukazuje, co je to transcendentálnost , tedy relativní a absolutní v jednom, ale vůbec mi to jinak nepomohlo. Sice snad chápu vaše slova, ale dnes jsem měl strach stejný jako včera. Nevím jak mám použít Vaši poučku s „bazénem“ pro svůj život.“

Mistr se pousmál a řekl : „Dobrá dám ti jiný příklad.“

Není jiný, jen tak vypadá. Poslouchej.“ 

Pokus se představit situaci, o které ti povyprávím a snaž se přemýšlet a uvažovat tak, jak jsi zvyklý. Obyčejně.“

Díky pokroku v oblasti počítačů dokáží lidé sestrojit hru, kde bude možné děj na obrazovce řídit ne klávesami, ale pouhými myšlenkami člověka. Sedíš u obrazovky a spustil jsi hru. Každá tvá myšlenka se na obrazovce vyobrazí a zvuk se ti objeví ve sluchátkách. Vytvoříš si na obrazovce prostředí přesně takové, jaké chceš. Třeba vytvoříš zemi a zaliješ jí vodami. Zvrásníš ji tam, kde chceš mít hory, prostě ji vytvaruješ tak , jak se ti to líbí a jak to potřebuješ. Potáhneš ji trávou, stromy atd. Dáš na zem živé tvory a do vody též. A nakonec stvoříš postavičky. Řekněme, že jsi schopen vnímat vše, co se děje. Připravil sis podklad pro hru.

Řekněme, že si jednu postavičku zvolíš a dáš jí přednost. Začneš vytvářet děj tak, aby se postavička mohla projevit, v podstatě jsi se s ní ztotožnil , má tvoje zvyky i sklony a uvažuje jako ty. Pak třeba vytvoříš krásnou ženu, kterou bys chtěl, aby tě milovala. Tato žena bude milovat statečnost. Takže připravíš děj obrazovky jako třeba únos zvrhlíky, kteří tuto ženu unesou a chtějí ji zneuctít . Vtom se objeví tvoje postavička a zvrhlíky přemůže. Dívku zachrání a ta se na tebe podívá zamilovanýma očima.“

Tímto způsobem hra funguje, doufám, že mi rozumíš.“

Zatím ano“ , pronesl jsem zasněně a snažil se představovat, co říká. 

Zalíbí se Ti určitá postavička a ty ji budeš řídit. Jako člověk máš nějaké vlastnosti a sklony. Podle toho budeš samozřejmě postavičku řídit a hrát hru – vytvářet děj a zakoušet jej . Přesně tak, jak chceš a jak se ti to líbí. Nejsi ničím omezen, nemáš mít z čeho strach – je to jen HRA. Nemáš žádné obavy, zda se ti něco povede, vždyť se děje to, co chceš ty.

        Hra a postavička se řídí tebou a  ty znáš přesně pravidla, jsou to pravidla, která určuješ.

        Je normální, že při sledování děje, například v televizi či v kině nás děj do sebe vtáhne. V tu chvíli prožíváme pocity s herci. Jsme napnutí, máme strach, rozpláčeme se dojetím a podobně. Teprve, když film skončí, ať už podle našich představ dobře nebo špatně, řekneme si – to byl jen film a žijeme dál.

          Představ si, že hra je zajímavá, pěkně udělaná, věrná.

          A děj tě vcucne. Prostě jsi se do hry zabral. Až budeš chtít, hru necháš, obrazovku vypneš. Ale co když se ti to bude líbit a hru nebudeš chtít ukončit. Prožíváš děj zároveň s postavičkou na obrazovce. Řekněme, že se ti hra zalíbí natolik a budeš ji hrát  tak dlouho, až s postavičkou splyneš. Tedy zapomeneš na to kdo  a co jsi a myslíš si, že jsi postavičkou. Hra má nějaká pravidla a ty už nejsi svobodnou myslí, která řídí postavičku zároveň s celou hrou , ale myslí ztotožněnou s touto postavičkou.

          Vnímáš děj jako tato postavička, a zapomínáš na rozměr venku, zapomínáš, kdo skutečně jsi a hraješ dál. Už nevíš, že se můžeš zastavit, přestat hrát, vypnout obrazovku. Vzniká nevědomost sebe ve skutečnosti, jako toho hlavního a absolutního. Místo toho přichází iluze, že jsi postavičkou ve světě. Mysl je ale stále tvá, má stále stejné schopnosti, vše je stejné jako na počátku, ale vnímá  a přemýšlí na úrovni děje a postavičky v televizní „HŘE“. Už nejsi tím, co všechno řídí, protože jsi na to zapomněl. A to přesto, že jsi to stále Ty.

Jenže po ztotožnění s postavičkou jsi tu ty - postavička a svět kolem tebe. Podléháš pravidlům hry, ale už je neznáš.

A tak se všemi vlastnostmi mysli žiješ jako postavička. Věci kolem pojmenuješ a začneš zjišťovat, že se kolem tebe všechno mění, že něco bylo a už není. Tvé relativní poznání se začne měnit. Podíváš se do zrcadla či do vody a zjistíš -  tak tohle jsme já…, uvědomíš si svůj tvar a ztotožníš se s ním.

A protože neznáš pravidla, kterým dění podléhá, začneš se o sebe bát. Co když taky jednou nebudeš a umřeš jako věci kolem. Prostě nechceš, aby postavička, kterou ovládáš a se kterou jsi se ztotožnil, umřela. Vždyť podle tebe jsi to ty ! Ale ve hře k tomu díky tvému strachu o sebe jednou dojde a postavička, kterou jsi řídil už není. V tu chvíli jsi zase svobodný , ale tvá mysl ulpěla na postavičce, domnívá se, že je myslí postavičky a ty si nevzpomínáš, že jsi venku před obrazovkou zabrán a zasněn do děje a že se stačí probudit.

Ne!! Hledáš tělo, ve kterém bys mohl pokračovat ve hře dál. Abys uspokojil svoje touhy, vášně a strachy.

Pochopitelně, že protože to tělo hledáš ty, který hru řídí i když si toho nejsi vědom, toto přání se ti jako i každé jiné splní. Již vůbec nevíš, že jsi člověk před televizí, který je zabrán do hry.

Získáš novou postavičku a život jde dál, tvoje zkušenosti, poznání sklony a návyky se neustále mění. Víš, čeho už se bát nemusíš, co ti prospívá, co se ti líbí, co máš rád a to vyhledáváš. Naproti tomu se snažíš vyhýbat věcem, které ti vadí, které se ti nelíbí a které ohrožují tvůj život, ze kterých máš strach a podobně..

To podstatné, co se stalo je, že považuješ dění kolem sebe i sebe v postavičce za skutečné a opravdové. Sám sis tuto hru naprogramoval  a když jsi ji začal hrát, věděl jsi, že můžeš libovolně řídit postavičku a děj, tedy i libovolně měnit pravidla. Ale teď už to nevíš.

Postavičku řídíš stále, celou hru hraješ stále ty, jako bys promítal film…, ale vnímáš a víš o tom již jen jako postavička. Oddělil jsi se od dění. Je to stále tvá mysl a tvé přání co se má dít, ale nepamatuješ si to.

A tak se trápíš, upínáš se k postavičce a ke všemu, co máš v tomto těle rád. Vyhledáváš věci, které se ti líbí, které tě ochrání před tím, co se ti nelíbí a co tě podle tebe ohrožuje. Vybíráš si. Máš skutečný strach ze smrti, prožíváš skutečně lásku i nenávist k někomu, vše jako v běžném životě.Tvé prožitky jsou stále ve tvé mysli. A přitom, představ si, stačí se probudit, rozpomenout na sebe a všechny chmury a strachy pominou…jsi zase venku z televizní hry. Rozpomeneš se na pravidla, na to kdo jsi a co tu děláš. A taky na to že není čeho se bát. Že se ti nemohlo opravdu nic stát - nikdy, protože to byla jen tvá HRA. A taky, že se děje jen to, co chceš ty.“

Hochu“ , povídá Mistr, „ toto je jen příklad, je to podobenství, stejně jako příklad s „bazénem“. Hledej sám v sobě a nalezneš.“

 

          Mistr domluvil a já seděl bez hnutí v tichém zadumání. Při jeho slovech jsem se do děje, který vyprávěl tak vžil, že jsem cítil, jak snadné je zapomenout při hře na sebe. A tak vlastně snadno propadnout utrpení, které je způsobeno tím, že zapomenu na to, kdo jsem. Na to, že je to vlastně jen hra.           Přemýšlel jsem, jak to souvisí se Skutečností a s mým životem. Po nějaké chvíli jsem Mistra oslovil : „Chcete naznačit, že život člověka se dá přirovnat k životě postavičky právě ve stavu, kdy podlehla iluzi? Že je postavičkou a zapomněla tak sama na sebe?“

Nejen to“, odpověděl tiše, „vezmi v potaz všechny důsledky, které z příkladu jasně vyzařují.“

Vše co se děje je něco, co vytváří ten jeden. Nikdo jiný není. Jsi  to Ty, kdo to vytváří, je všemohoucí, dokonale svobodný, dokonale soucitný a dokonale moudrý  a to stále.

Vždy tomu tak bylo, je tomu tak a vždy tomu tak bude.“

Počkejte, jak jste to myslel, že jsem to já? Když tak by to musel být všemohoucí Bůh, ne?“

Vždyť to říkám“, odpověděl Mistr.

Ne, Vy jste řekl , že jsem to já !!“, bránil jsem svou pravdu, protože jsem nedovedl přijmout, že bych mohl být tvůrcem všeho dění.

To je totéž. Jednou dojdeš k tomu, že na slovech nezáleží, ty Skutečnost nemohou nijak narušit..“

No tohle“, řekl jsem, „ počkejte, to je na mě moc.“ „Protože pokud tvrdíte, že já jsem ten , kdo to všechno vytváří jako hráč při vysvětlené HŘE, pak všechno co se stane určuji já.“

Zahoď své sobectví a pýchu hochu !!“, zvolal náhle Mistr.

Ten za koho se máš není ten, kdo to vše řídí, ale to neznamená, že to není tvé skutečné Já.

Počkejte, pak byste ale Vy byl pouze v mé hře a vše co se nám přihodilo též?“

Přesně tak“, pokýval hlavou Mistr.

Moment, proč neříci, že to je Vaše hra a jste to Vy kdo jí hraje??“

Přesně tak“, znovu pokýval hlavou.

Počkejte, když je to hra jen jednoho, jak by to mohla být jen Vaše hra a zároveň jen moje hra a to nepočítám ostatní lidi?? To bych pak já musel být Vy !!

Přesně tak“, řekl pomalu a důrazně vážným hlasem Mistr.

Co…  to... ?“  ...  Zmlkl jsem… To snad nemyslí vážně, jak bych mohl být on a on já. Ten člověk se musel pomátnout. Jsem ochoten věřit spoustě věcí, ale, co má znamenat tohle?

Na nebi se objevily hvězdy a já horoucně přemítal o příkladu s bazénem i hrou a snažil se strávit poslední slova, která mi Mistr řekl. To se mi však nedařilo. Není možné, abych já byl on, musel bych o tom vědět! Jak bych mohl všechno řídit, když o tom nevím? To není možné. Celý zbytek času, než jsem usnul, ve mně právě takto bojovaly myšlenky a já nebyl schopen ani odpovědět, ani je uklidnit. Pak jsem usnul.

V noci jsem se probudil strachy. Zdál se mi naprosto živý a děsivý sen, kdy jsem byl lovit ryby na řece, připlaval obrovský krokodýl, který zvrhl mou loď a plul s otevřenou tlamou, aby mě sežral. Srdce mi po probuzení ještě divoce bušilo a cítil jsem, jak jsem se zapotil. Otočil jsem se a usnul znovu.

 

Den čtvrtý         -             Víra  

Ráno mě probudil opět rej ptáků ve větvích. Otevřel jsme oči a pozoroval jejich nerušenost a spontánnost. S jakou samozřejmostí natáčejí křídla. Jako by byly se vzduchem a větrem jedno.Vychutnával jsem si, že dnes se vzhledem k objevení studánky není čeho bát.

Opět jsem začal uvažovat, jak bych mohl být já i Mistr jeden. Nechápal jsem to stejně jako včera , ale byl jsem odpočatý a nezdálo se mi tak strašidelné, jako v noci.

Vtom povídá Mistr ležící vedle mě : „V noci jsi křičel ze spaní. Co se dělo?“

Pověděl jsem mu svůj sen o krokodýlovi a on řekl : „Víš, příteli, přesto, že Skutečnost je stále stejná, ať jsi vzhůru, spíš spánkem beze snů či spánkem se sny či ať jsi v meditaci, zkušenost toho, co se děje ve spánku je nesmírně jemná a pro moudrého člověka může být velmi poučná.“

Co tím myslíte?“ optal jsem se.

To o čem jsme včera večer hovořili, je ve zkušenosti snu pro nevěřícího člověka zážitek, který mu může při správném uvažování otevřít oči.“, odpověděl Mistr.

Mohl byste mi to vysvětlit?“, poprosil jsem.

Dobrá, budu ti klást jednoduché otázky a ty mi budeš upřímně odpovídat. Uvidíme, zda přijde vysvětlení“

Souhlasil jsem.

Když se ti zdál dnes v noci sen, měl jsi v tom snu tělo?“

Ano, měl“, řekl jsem.

A věděl jsi, že se jedná o sen?“

Ne, to jsem nevěděl.“

Tedy jsi prožíval nějaké dění ve svém těle, prostě jako v životě?“

Ano, je to tak.“

A připadal ti krokodýl opravdový?“

No, to se ani neptejte jak, vždyť vám říkám, že mi ještě po probuzení bušilo srdce strachem a zděšením.“

Výborně“ , pochvaloval si Mistr.

A teď mi řekni, co se stalo, když ses probudil ze sna?“

No“ , přemýšlel jsem,  „řekl jsem si, že se mi to jen zdálo a tím jsem se uklidnil.“

Tak, tak“ , pokyvoval spokojeně Mistr, jako bych odpovídal přesně podle jeho představ.

A byl to tvůj sen?“ zeptal se nepochopitelně.

Zajisté“, odpověděl jsem a nechápal proč se mě ptá na tak samozřejmé věci.

Mistr se pousmál.

Tak mi pověz příteli, když se to zdálo tobě, jakto žes prožíval děj z hlediska své postavičky, která lovila ryby?

Otázka byla vyslovena nenuceně, ale já začínal cítit hloubku hovoru.

No..., já nevím“ , zamumlal jsem zmateně.

Ale bylo to tak, že?? Jel jsi na lodi, kolem tebe se odehrával děj a tys ho jako postava vnímal.“

Ano, bylo to tak. Jinak bych se přece nebál.“

Správně chlapče, nebál by ses kdyby sis byl vědom , že veškeré dění v tom okamžiku snu je tvůj sen, který se zdá tobě, tedy ty ho vytváříš. Řekni mi, ve snu jsi se lekl a měl jsi strach, poté cos uviděl krokodýla?“

No, to tedy ano“ , přitakal jsem.

Takže podle tebe v tu chvíli příčinou tvého strachu byla situace kolem tebe, je to tak?“

Ano, přesně tak“ , řekl jsem a nechápal kam Mistr míří.

Ale, vždyť to byl tvůj sen!! Děj se odehrával najednou jako když spustíš film. Jak můžeš říci že po objevení krokodýla se objevil tvůj strach? Úplně stejně můžeš přece říci, že kvůli tvému strachu se objevil krokodýl. Vždyť obě dvě věci běželi zároveň, to jen tobě ve snu se zdálo, že je tu situace kolem tebe a ta v tobě něco vyvolává. Ale z hlediska probuzení je přece jasné, že film, tedy sen jsi promítal ty - snímek po snímku, kde se měnil děj a tys ho jako postava zakoušel, se všemi emocemi, strachem, nevědomostí… “

Seděl jsem a nebyl schopen slova. To je pravda. Včera jsme se bavili o tom, jak člověk zapomene, že hraje hru a stane se postavičkou v relativním ději. A tady…je to naprosto stejné.

To je Ono!!“, zvolal jsem náhle. Mistr se pousmál.

Je to vlastně konkrétní prožitek toho, o čem jsme včera mluvili - o té HŘE. Tam jsem také hrál celou hru já a určoval každé dění a přitom si toho nebyl vědom a byl jsem ztotožněn s postavičkou. Cítil jsem velikou radost a uspokojení ve svém srdci, jako bych pochopil to, co mi tolik vrtalo hlavou.

Tak vidíš, vysvětlení, které jsi hledal, jsi nalezl“ , odpověděl Mistr.

Poodešel stranou a já zůstal o samotě. Začínal jsem chápat i příklad s bazénem i příklad s hrou, protože na příkladu snu je to zcela zřejmé a hlavně - já to zažil. Každý to zažívá, jen se nad tím nezamyslí… stejně jako já, pousmál jsem se a pokýval smutně hlavou sám nad sebou. Nemohl jsem se odtrhnout od myšlenky na sen a stále jsem rozbíral, co bylo příčinou čeho z pohledu relativního a jak to je, když vím, že se sen zdá mě a děj je tu celý najednou, tedy ne relativní. Vychutnával jsem si tuto pravdu v naprostém klidu. Zároveň jsem si ale uvědomoval, jak nejsem schopen pochopit, jak by to mohla být má hra i hra mého učitele najednou. Jak bych já mohl být on? Přesto jsem cítil, že začínám věřit tomu, že je možno najít nějakou pravdu, která je za vším a je neměnná.  

Najednou  Mistr povídá : „Ale už dost řečí, je čas splnit povinnost. Pokud se ti to podaří, uslyšíš odpověď na každou svou otázku. Ale pokud jej nevytvoříš správně, neuslyšíš o pravé Skutečnosti.“

„Jakou povinnost?“, optal jsem se.
„Máš vytvořit znak JIN JANG. Zapomněl jsi?“

Nezapomněl jsem, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Možná to na mě bylo i poznat. Zvedl jsem se a hlavou mi letělo: „To je fakt šílenec. K čemu to je? Já jsem tu, abych se dozvěděl něco o Skutečnosti, rodinu jsem nechal doma a zatím trávím hodiny tím, že skládám znak Jin Jang.“ Ale co mi zbývalo. Začal jsem pracovat. Mistr mlčky seděl a díval se na mě. Zarytě jsem mlčel a skutečně nechápal jakýkoli smyl práce, kterou konám.Vtom Mistr pravil : „Dnes použiješ přesně 400 větviček.“

To mě fakt dopálilo. Tomu teda říkám buzerace. Vzteky se ve mě vařila krev. Nezbývalo mi však, než se s tím smířit. Rozhodl jsem se, že to  rychle udělám, ať to mám za sebou. Určitě se pak dozvím něco zajímavého stejně jako včera.

Vzpomněl jsem si, jak mi obraz rozhrnul rukou a řekl, že toto je ono. Aha..., pomyslil jsem si,… třeba nechce, aby ten obraz byl tak hezký. Třeba vidí dokonalost v kostrbatém tvaru. To mě zaujalo a začal jsem tvořit. Nedával jsem si už tolik námahu s urovnáním a s přesností obrazce. Když jsem použil všechny větvičky, zavolal jsem Mistra.

Mistr se podíval na obraz, pak na mě a v jeho hlase jsem pocítil cosi, co jsem u něj neznal.

„To si ze mě děláš legraci? Jak mě můžeš zavolat k tak lajdácké práci.“

Řekl to tak, až mi přejel mráz po zádech. „Začni znovu a ať už se to víckrát neopakuje!“ Celý znak zničil několika máchnutím nohy.

Byl jsem zoufalý, už jsem opravdu nevěděl, jak to mám udělat, ale bylo mi jasné, že to, co jsem zkusil te, nebylo ono a že moje úvaha byla špatná. Začal jsem znovu tvořit. Tentokrát jsem si dal se znakem opravdovou práci. Kousky větviček jsem lámal tak, aby byly pokud možno stejně dlouhé i tlusté.
Trvalo to tentokrát opravdu dlouho, ale musím říci, že se mi znak opravdu povedl. Zvláštní bylo, že jsem v sobě cítil obavy, jak zareaguje Mistr. Moc jsem si přál, abych mu udělal radost a splnil mu jeho přání. Upřímně jsem toužil, aby mi sdělil vše co ví o Skutečnosti.

Piplal jsem obraz do posledního detailu. Byl jsem skoro hotov a vtom...., snad náhodou, já nevím, … Mistr který procházel kolem uklouzl a celý obraz zničil pádem svého těla. Začal se smát a řekl: „Vida, tady to klouže a přitom zima ještě nepřišla.“

Projela mnou lítost. Všechno zničil a přitom mu to ani nevadí.

„Ale Mistře“ , namítl jsem skoro nešťastně, „ znak už byl skoro hotov.“
Mistr se zarazil a řekl: „Jestli byl skoro hotov, pak to stejně nebylo ono. Začni znovu.“

Poodešel  asi deset metrů, posadil se do svého sedu a zkameněl. Pootočil jsem se k němu zády, abych nemusel ukazovat, jak mě jeho slova a to, co udělal, ranilo. Díval jsem se na rozbitý obraz a vzdával jsem se naděje, že to někdy bude ono. Už jsem do hlíny žádnou předlohu nemaloval. Oči jsem měl vlhké bezmocí. Klekl jsem si a začal skládat větvičku za větvičkou. Nevěděl jsem, jak to vyjde a upřímně řečeno, už mě to ani nezajímalo. Cítil jsem, že je zcela v moci Mistra kdykoli říci, že to není ono.

Prostě to záleží na něm… Větvičky přibývaly a já cítil odevzdání před tím, co se stane, až budu hotov.

Pokládal jsem pomalu a s rozvahou větvičku za větvičkou, jak mi to přišlo. Připadalo mi, že jsem úplně bezmocný, ale už tu nebyl vztek na Mistra, spíš jsem si uvědomoval, jak mě mrzí, že znak nejsem schopen sestavit podle jeho představ a že mu asi vůbec nerozumím. Pojednou jsem začal cítit, jak slunce příjemně hřeje do zad a den mi začínal připadat příjemný i přesto, co jsem dělal.

Zrovna jsem vytvářel kolečko  v slze. Jo jo..to znamená že vše obsahuje zárodek svého opaku. Hezké ošklivé a ošklivé hezké, dobré zlé a zlé dobré… a také dokonalé nedokonalé a nedokonalé dokonalé. Pousmál jsem se. Ano a také vznik  má v sobě zánik a zánik vznik.

Vtom Mistr znenadání zvolal : „To je ono. Právě jsi vytvořil Jin Jang. Proč ti to tak dlouho trvalo??“

          Nechápal jsem..., nic jsem nechápal… Znak nebyl dokončený a přesto, že byl zajímavý, nevypadal tak dobře jako minulé dny.

Na jednu stranu jsem byl tuze šťastný, že jsem ho konečně vytvořil a že mi Mistr konečně poví vše o Skutečnosti, ale mrzelo mě, že jsem nechápal jak se to stalo. Podíval jsem se na něj. Mistr zvolna rozpřáhl ruce.A na tváři měl úsměv.

V tu chvíli jsem někde v srdci pocítil, jako by říkal, že to je to vše o Skutečnosti. Že toto je to, proč jsem se tu dva dny dřel. Zakroutil jsem hlavou a musel jsem se začít smát. Nechápal jsem nic. Prostě vůbec nic.

Zbytek dopoledne proběhl v klidu, byl jsem se projít a napít se u studánky. Opět jsem si vzpomněl, jak jsem ji včera náhodně našel a rozhodl jsem se, že se na to zeptám Mistra. 

Když jsme po skromném obědě usedli, položil jsem svou otázku.

Včera jste mě poslal pro maso, myslel jsem si, že nemohu žádné přinést a v tom se objevil zajíc. Sledoval jsem zajíce a on mě dovedl ke studánce, kterou bychom jinak těžko našli.

A první den jsme nikam nešli a... začalo pršet. Byla to náhoda?“

Nic není náhoda“, odpověděl Mistr, „náhody neexistují.“

Nikdy se nic neděje náhodou? Vůbec nic? “, zeptal jsem se udiveně.

Nikdy“, odpověděl.

Je tu zákon příčiny a následku.“

Ach tak, to ano, to jsme se učili už ve škole, ale to se týká fyziky.“, odpověděl jsem rádoby moudře.

Ne ten se týká všeho“ , pravil vážně Mistr, „jen je třeba mu správně porozumět.“

Každý ví, že když se rýpne rydlem do kovu, objeví se rýha a bude li se rýpat déle, že se rydlo otupí a rýha se časem dělat nebude, pokud se znovu nenabrousí.“

Zde je vidět několik příčin a důsledků. Ale opomínají se při těchto úvahách naprosto samozřejmé a jasné věci. Někdo musí rydlem rýpnout, někdo musí říci, že se utvořila rýha a někdo musí rydlo nabrousit. Tento důležitý fakt je velmi často opomíjen.“

Moment“ , podotkl jsem, „ když ale zafouká vítr a ohne se strom, děje se tak bez nás!“

Opravdu?“, pozvedl zkoumavě Mistr oči, „nemusí být někdo, kdo vidí a řekne, že se strom ohnul, či že zafoukal vítr?“

Chcete říci, že když to nikdo neuvidí, strom se neohne?“, zeptal jsem se.

Odpověz si sám, ty přece znáš odpověď.“

Nastalo ticho a já horečně uvažoval. Pohne li se strom a nikdo si toho nebude vědom, dá se říci, že se pohnul? Kdo to může říci, že se pohnul… Nikdo!! Ale… přesto se přeci pohnul... nebo ne??

Nechápu to.“, řekl jsem smutně.

Víš, co se děje teď v Jižní Kalifornii?“, zeptal se.

To nevím.“

Správně, ale protože víš, že existuje Jižní Kalifornie , řekneš, že se tam ale něco musí dít i když o tom nevíš.“

Víš, co se děje touto v této chvíli na Marsu.“

Ne.“

Ale řekneš, že něco se tam dít musí, protože podle tebe existuje, a to přesto, žes ho nikdy neviděl a nebyl na něm. A teď si představ, v jakých nezměrných vzdálenostech leží hvězdy a planetky. Když řekneš, že existují, pak řekneš, že se tam musí něco dít i když nevíš, co. Ale pokud nevíš, že existují, pak pro tebe neexistují a pak se na nich pro tebe nemůže v tomto okamžiku nic odehrávat“ , řekl , „Pro tebe ne!“ a odmlčel se.

 

Uf, prolétlo mi hlavou, tak to je teda nářez. Přemítal jsem o jeho slovech a hlava se mi skoro vařila snahou to pochopit.

Vtom Mistr povídá : „Vzpomeň si na bazén, na hru a na sen.“

My jsme zvyklí uvažovat, jak na sebe působí věci, ale není naše tělo také věc? Jen vědomí je ve všem. Věci se neustále mění, rodí se a umírají, ale vědomí bazénu či toho kdo hraje hru zůstává. Přestaň se věnovat věcem, které pominou. Raduj se ze života a když už se chceš vážně něčemu věnovat, věnuj pozornost tomu, co nikdy nepomine, co je neměnné !!“

A co je neměnné?“ zvolal jsem .

Tohle“ , řekl vážně a rozpřáhl ruce.

Myslíte přítomný okamžik?“ , pravil jsem, „ ale přece právě v tomto okamžiku se vše mění - stále a nezadržitelně!“

Vidíš, našel jsi něco, co se nemění“ , pravil.

To co se mění jsou tvary, je to forma a to co se nemění je vědomí. Je to vědomí toho, co je. Tak dostáváš vědomí ve formě a formu ve vědomí. Nedají se od sebe oddělit.

Žádná forma není nadřazená jiné formě, není lepší ani horší, hezčí ani ošklivější, důležitější či méně důležitá, inteligentnější a méně inteligentní, chytřejší a hloupější, ušlechtilejší a méně ušlechtilá, laskavější a méně laskavá, studenější a teplejší, hodnější a víc zlá.“

 

To je jako s bazénem !!“, zvolal jsem , „a také“ , pronesl jsem zamyšleně, „…jako se znakem, který jste mě nechal vytvářet.“

 

 „Ano, je to stále stejné. Jen relativní může ohodnotit a popsat jinou formu, ale přitom její popis a hodnocení je jen další formou, která vznikla. A tak se nepřetržitě forma mění a přelévá. A vědomí ji pozoruje, jako obloha na které plavou mráčky, které mění svůj tvar, vznikají a zanikají. Dostáváme se k jednomu z posledních přirovnání , které lze použít, neboť dále již slova končí. Dostáváme se k tomu, co je příčina a následek .

V daném okamžiku je stav formy nějaký a právě dle toho jaký je vnímá každá část formy skrze všudypřítomné vědomí své okolí a sebe. Jako by celek vyhodnotil všechny dojmy i žádosti, touhy, strachy, víry, bolesti, ulpění atd. a vytvořil další okamžik, ve kterém se postup zopakuje a vytvoří se další okamžik. Projevené je to, co se pro tebe projevilo a neprojevené je to co se pro tebe neprojevilo. Oboje dohromady je příčinou dalšího okamžiku, který se Ti děje a tento děj probíhá souvisle a nepřetržitě. A tak se v důsledku změní i projevené i neprojevené.“

Dám ti příklad.“

Mistr vzal do ruky batoh a položil ho na zem. „Vidíš ten batoh, mě a les?“

Ano“, odpověděl jsem.

Tak i já vidím batoh, tebe a les. A přesto vidíme každý něco jiného a z jiného pohledu a jinak se na to díváme, je to tak?“

Ano“ , odpověděl jsem, protože to mi došlo včera.

Výborně.“, pravil Mistr.

A teď mi řekni, jsem stejný jako ty?“

Ne“ , řekl jsem, „nemůžete být stejný, máte jiné zkušenosti, jiné poznání a jiný pohled.“

Nejen to“, řekl , „také mám jiné touhy, jiné sklony a podobně. Je to tak?“

Ano, zajisté“ , řekl jsem.

Prima, tak a teď se dívej. Vezmu batoh a přemístím ho jinam. Co se změnilo?A proč se to stalo?“

No“, přemýšlel jsem, „změnilo se to, kde leží batoh.“

Ano, změnilo se to, co je pro tebe projevené, i pro mě se projevené změnilo, přesto, že je to pro nás oba rozdílné.

Co ještě se změnilo??“ „Změnilo se i něco, co zjevně projevené není??“

To nevím“ , řekl jsem upřímně.

Proč jsem přemístil batoh jinam??“

No..., já nevím, snad kvůli mně abyste mi to vysvětlil??“

Aha, to si myslíš ty. A vidíš, já to udělal prostě proto, že se mi nelíbilo, kde ležel a chtěl jsem či jinak toužil jsem, aby byl jinde. A tak jsem ho přendal. Co se změnilo v neprojeveném?“

No..asi jste teď spokojený..“

Vidíš…, sám jsi odpověděl. Nebyl jsem spokojený když batoh ležel tam, kde ležel. Chtěl jsem, aby ležel jinde. Nechám na tobě, abys odpověděl, zda to, že tam byl batoh, zapříčinilo moji touhu, aby byl jinde, nebo to byla má touha něco měnit, která zapříčinila, že ležel batoh tam, kde ležel.“

Nicméně potom, co jsem batohem pohnul a přemístil ho tam, kam jsem chtěl, jsem spokojen. Má touha byla uspokojena a kromě mého projeveného se změnilo i mé neprojevené…

Teď řekněme, že původní poloha batohu vyhovovala tobě a mě ne. Tedy, tys toužil po tom, aby tam zůstal a já aby byl jinde.  Mohls mi zabránit batoh přemístit anebo jsi se s tím mohl smířit. Každopádně se změnila nejen forma - tedy to, co je pro tebe projevené, ale i ty sám.

Například se může objevit tvá nespokojenost, že je teď batoh jinde a může se tak objevit tvá touha, aby byl zpět tam, kde dříve. A tak neprojevené a projevené společně zapříčiní, co se stane a tak se opět změní i projevené i neprojevené. Samozřejmě se toto děje nepřerušovaně a spojitě v každém okamžiku, takže je možno to kdykoli změnit. Ale otázka je…, kdo to může změnit? Není to jen naše iluze, že jsme to my kdo to může změnit? Není naše iluze o tom kdo jsme a jací jsme a co se děje součástí tohoto projeveného i neprojeveného?? Kdo je ten, co odděluje neprojevené a projevené??

Nalezneš li to, pak znenadání zjistíš, že tu není projevené a neprojevené, že jen ty sám odděluješ, co je a není projevené. Tvé relativní já to oddělilo. Iluze, kterou spojuješ se sebou.

A tak je to pro každého a pro všechno. Já mám své projevené a neprojevené, ty taktéž, tento strom zrovna tak …

Vezmi si semínko borovice. Je v něm touha??“

To nevím“, odpověděl jsem…

Jestli je…, tak jaká?“, zajímalo mě.

Má touhu projevit se, uskutečnit se.Touhu po životě.

Dokud nebude mít podmínky k projevu, nestane se tak.

Teprve až projevené a neprojevené společně vytvoří podmínky, ze semena vyroste silný a krásný strom. Pak se projeví, co bylo neprojevené a touha semínka se uspokojí.

Já mohu být tím, kdo semínko zasadí a bude se o ně starat. Mohu ho mít doma v květináči a záleží na mě, zda ho budu zalívat a starat se o něj, nebo zda to neudělám. Jsem součástí toho projeveného pro semínko, jako je semínko součástí mého projeveného. A jako má semínko své neprojevené, tak i já mám své neprojevené. Dá se říci, že je tu absolutní neprojevené co obsahuje v danou chvíli vše, co se z hlediska jednotlivého neprojevilo a absolutní projevené, které obsahuje vše, co se z  hlediska všeho jednotlivého  - relativního projevilo. V textech je to často nazýváno Nebem a Zemí.

Půjdeš li dál, pak nalezneš, že neprojevené a projevené nelze od sebe oddělovat. Že je to něco, co definuje zákon příčiny a následku. Obojí to je v tomto okamžiku neoddělitelné od sebe a vytvoří další okamžik. Tedy něco jiného.

Jako by to „Ono absolutní“ udělalo další krok podle toho , jaké to je. Jako by to kráčelo dál a dál krok za krokem. Ale kdo jsi pak ty? A kdo jsem já? Nejsem jen součástí toho, co se mění?? Vzpomeň si na příklad s bazénem. Kde je moje já? Je moje já to, za co ho považuji, tedy za své tělo a mysl anebo je tělo a mysl to samé a je to součástí měnící se formy stejně jako formující se změny mé osobnosti? Takto je možno se ptát, hledáš li své já a to, kdo opravdu jsi! Jako by „To“  kráčelo právě tak, jak to kráčet chce a tak se děly všechny věci. A zároveň v každém okamžiku to „Ono“ prožívá . Prožívá uspokojování tužeb, strach, lásku, vzrušení…

Naprosto cokoliv. Ale právě proto tak jde, aby to zakoušelo, protože je takové, jaké je.

A tak je to i s tvým iluzorním já. Je toho součástí. Vše co se děje, je na tomto principu a všechny tvoje myšlenky, víry, strachy, obavy a sklony ovlivňují další okamžik a to, zda k jakékoli situaci vůbec dojde. Je tu jen kvůli tobě, aby se projevilo neprojevené. Abys to prožil a aby se projevené i neprojevené změnilo. Tedy i ty sám. Je to jako by se on jediný díval do zrcadla a upravoval se… skrze pohled do zrcadla a mínění o sobě se upraví. Třeba se mu vzhled nelíbí  a tak zatouží po jiném. Tak se časem stane, ale opět to třeba nebude ono.

Otázka je, kdy to bude ono?? Snad jen, když se rozpomeneš sám na sebe a přestaneš se upravovat. Budeš se pozorovat v zrcadle a přijímat a prožívat dokonalost sama sebe, která je v nedokonalosti. Prostě BUDEŠ! Budeš vědět, že to, cos považoval za nedokonalé bylo, je a bude vždy dokonalé. Jak neuvěřitelně moudrá slova… bůh stvořil člověka k obrazu svému, aby byl jeho obrazem a tvořil zemi. Je to jako malíř, který maluje obraz. Může se stále snažit ho vylepšovat a měnit. Ale vždy se musí zastavit a prohlédnout si ho, aby se pokochal svým dílem. Aby se z něj mohl radovat. A také může prožívat radost z kreslení v každém okamžiku.

Problémem je, když zapomene, že je to on, kdo ho maluje a přitom se mu obraz nelíbí.“ 

A dá se toto nějak přerušit??“, optal jsem se.

Proč se ptáš, zda se to dá přerušit?? O to nejde. Důležitější je rozpomenout se , kdo jsi.

Pak poznáš, že je všechno jinak, že nejsi ten, za koho se máš.“ 

Tak v přítomném okamžiku je obsažena celá minulost, přítomnost i budoucnost… Je to „To“. Něco co „Je“, tedy něco co existuje, co vše tvoří a co vše zakouší.

To je ta trojjedinost Skutečnosti, Boha, přítomnosti, TOHO…, o které se hovoří.

Do formy patří všechno, tedy myšlenky, slova, činy, víra, strach, všechny pojmy,věci, vášně…. Vše co je spojené s tebou.“

Je něco, co se nemění?“ , optal jsem se skoro dojatě.

Vědomí – voda bazénu, je věčná a ví o sobě..tedy o bazénu i o tom, že je.“

A tak biblické :“Jsem, kterýž jsem…“  je jedno z nejvyšších vyjádření pravdy.“

Ale i to se může velmi snadno stát iluzí. Věř mi příteli, to jsou jen slova, …odhalit význam můžeš jedině ty sám. Ne někdy jindy, teď hned!“, volal na mě Mistr, který odcházel na své tajné místo. Osaměl jsem.

 

Nerozuměl jsem jeho výkladu o příčině a následku a začal jsem to rozebírat. No přeci nejsem tak hloupý, abych na to nepřišel povzdychl jsem si a sedl si do posedu, který jsem vídával u svého Mistra. Ne, přijdu na to, tak jak je to s příčinou a následkem? Odkud začnu? Třeba když se dívám na něco kolem sebe. Pohlédl jsem na jehličí, které leželo na zemi.

Jehličí“, pomyslel jsem si. Moment, proč se to vůbec jmenuje jehličí? Někdo to tak pojmenoval. Nějaký člověk si všiml tvaru a vlastností a pojmenoval to jako jehličí. Vypadá pevně a pichlavě, přesto že umírá, pomyslil jsem si, když jsem ho žmoulal v ruce. Odpadlo ze stromu není vyživované a je mrtvé.

To mě zarazilo. Je vlastně mrtvé nebo živé a umírá. Kdy mohu říci,že je něco mrtvé. Srdcem mi prolétl zvláštní pocit, protože jsem si vzpomněl, jak mi tuto otázku Mistr nedávno položil. Nechal jsem ji tehdy bez povšimnutí. No jo, vždyť  já nevím, jestli je to jehličí nyní mrtvé nebo živé. Vím jen, že odpadlo od stromu a není vyživované, tedy, že jednou umře. „Jako všechno“, povzdychl jsem si. Jako i já. Říkají , že něco přežívá, ale vím to jen z doslechu. Ach , kéž by to byla pravda! Kéž by smrtí všechno nekončilo.

A co to je vlastně smrt?“, napadlo mě. Dokud jsem si vědom sebe a přemýšlím, jsem naživu. Tedy je to stav, kdy nic není , ani já, žádné mé vědomí, žádná myšlenka a taky žádný život. Najednou jsem se prudce narovnal, No jo, takže když umírám, tak jsem naživu. Normálně žiju a uvědomuji si sebe a prožívám ať už bolest, strach nebo smíření. Každopádně když umírám, tak žiju. Pousmál jsem se. No až budu mrtev, už mě takové myšlenky trápit nebudou, už nic nebude.

Moment, no ale to znamená … z toho k čemu jsem došel, že veškerý strach ze smrti je zbytečný. V době, kdy strach prožívám jsem rozhodně naživu. Stejně jako teď a stejně jako když se raduji pod vánočním stromkem. Tedy, dokud o sobě vím a jsem schopen jakéhokoli cítění, přemýšlení a úvah, pak žiju, nejsem mrtev . Mrtev budu, až budu mrtev, Ale o tom nebudu vědět, takže mě to nebude trápit. Je to jako když usnu. Dokud usínám, jsem vzhůru a až budu spát spánkem beze snů, nevím o sobě nic, vůbec nic..., ani o světě.

Zarazil jsem se, no ale já se z tohoto spánku zase probouzím a vůbec na tom stavu , který byl a nejsem si ho vědom, necítím nic špatného. Stromy také na podzim shodí listy a usnou. Probudí se až když k tomu mají podmínky. Podmínky k tomu se projevit. Ach, moudrá příroda, povzdychl jsem si. Škoda, že člověk umírá.

Ale člověk je také součástí přírody!!“ ,volalo cosi ve mně. Jaký je rozdíl mezi stromem a člověkem. Oba dva se v určitých podmínkách projevují a mění, oba usínají a oba se probouzejí, oba cítí, ale člověk navíc přemýšlí. Aha v tom je to, safra. Kdyby člověk nepřemýšlel, měl by strach ze smrti? Kdo ví co se děje po smrti. Člověk přemýšlí a tak vymýšlí, jaké to bude, až nic nebude a má z toho obrovský strach. Ale já nevím jestli to smrtí končí. A i když mě to tak učili ve škole a mluví tak část inteligentní společnosti, jak to mohou vědět?

A co vůbec znamená něco vědět?“, zarazil jsem se.

Nad touto otázkou mi poklesla čelist.  Nooo, to tedy opět nevím.

Jak vím, že se něco děje?? No prostě si toho všimnu. Třeba to vidím. No jo, ale jak mohu říci jaké to je a co to je? Musím to s něčím porovnat, s něčím, co mám pojmenované a co tedy jakoby znám. Aha..., takže to, co znám, je to, co jsem pojmenoval. No dobře, ale ve chvíli , kdy si uvědomím, jaké to, na co se dívám je, už nevnímám jaké to je, a ono je to jiné, protože se to mezi tím mění. Kdy mohu říci, že se to změnilo?

Prožívám uvědomění toho, co to je a jaké to je, ale to už přeci nemusí být pravda?? Co nemusí, to nemůže být pravda. Celý život se učíme a vidíme, že se všechno neustále mění. No, ale jak mohu tedy popsat, jaké něco je, když ve chvíli, kdy si to uvědomuji už je to jiné?? Ach, Bože, vždy je to jiné. Cítil jsem jak pravdivá jsou slova, která letí mou myslí.

Uvědomoval jsem si, jak často se věnuji přemýšlení nad něčím, zatímco nevnímám, co se vlastně dál děje. Nemohu tedy říci, jaké něco v daném okamžiku je. Popisuji už jen minulost. Žiju víc v minulosti či v budoucnosti či ve svých představách, než život, který je tu…

Na základě čeho mohu vůbec něco porovnat? No asi jen díky paměti, kterou mám. Zapamatoval jsem si, jaké něco bylo a nějak jsem to pojmenoval. A pak to, co vidím a připomene mi to něco jiného, to k tomu přirovnávám a porovnávám. Ale přece to nemůže být úplně stejné?? Jak by mohlo?? Takže když o něčem řeknu, že je to stejné jako něco jiného, nikdy to stejné není, jen si něco nalhávám. Je to jen podobné. Dejme tomu, ale kdy mohu tedy říci, že něco umřelo? Děj probíhá stále, stále probíhá změna, jak mohu o něčem říci, že už je to mrtvé?? Jak mohu říci,  že se něco změnilo? A jak mohu o něčem říci, že se to právě zrodilo??

Tak tahle otázka mě opět srazila do kolen! Nechápavě

a v údivu jsem kroutil hlavou. No jak mohu říci, že se něco zrodilo?? Prostě to jednou řeknu a tím jsem to ohraničil, jako bych řekl, že něco nebylo a najednou to je. Ale vždyť ta změna probíhala a  probíhá pořád. Jen člověk označuje stádium, kdy řekne, teď je to toto a označí to pojmem a tím se to zrodilo. Ale ono se to rodilo, rodí se to dál… samotné slovo „rodí“ ztrácí smysl, vzniká něco nového..stále, nemůžeme říci, že se to zrodilo či že to vzniklo, jen je to jiné. Tím jsme něco ohraničili, pojmenovali a ukončili. Ale ono se to stále jen měnilo a měnilo a měnilo. Člověk to pozoruje a najednou řekne, teď to vzniklo. Teď je to ono. Ale ono se to mění dále, nic se nezastavilo. Až bude jednou člověk sledovat tuto věc, až se bude rozpadat, či umírat, bude říkat, že umírá, či se rozpadá a bude ji sledovat, až v dané chvíli zkonstatuje. Ano, teď ta věc zanikla.Před očima se mi míhali lidé, stromy i města a viděl jsem jak se mění, až se rozpadnou na prach. Už teď umírají, už teď se domy a města rozpadají. Jen něco rychleji a něco pomaleji. Ale všechno podléhá změně. Všechno co jsme pojmenovali  podléhá zkáze. Už se zrozením je tu neodvratně smrt. S vystavěním je tu pád. Ach bože.

Vrtím nad tím v údivu hlavou, a pokyvuji skoro v slzách. To člověk se svou myslí všechno hodnotí a rozděluje vznik a zánik jednotlivých věcí a zrození a smrt lidí či zvířat. Ale tak to není. Je to jen lidská iluze, kterou si vytvořil. Vše se stále mění, stále…, prostě stále. Nic nevzniká, nic nezaniká, všechno prostě stále je a mění se tvary - jak říká Mistr - forma.

Okamžitě si vzpomenu na bazén a připadá mi tak jasný... ano ... příčina a následek. Nějaké to je a podle toho jaké to je a jaké by to chtělo být to bude v příštím okamžiku. Vlastně to , jaké to je obsahuje všechna slova, myšlenky a činy, tedy i touhy, víry, strach…, prostě všechno. Každá příčina má svůj následek, každý následek je zároveň další příčinou.

No jo, problesklo mi hlavou, vlastně, jdeme li zpět v čase po řetězci příčin a následků, nikdy nemůžeme dojít k nějaké první příčině, protože i ta by byla jen následkem předešlé příčiny. Tedy to nikdy nezačalo, nikdy nekončí, tato změna a řetězec jsou věčné!!

Do očí se mi začaly hrnou slzy. Vzpomněl jsem si na příklad s Hrou a okamžitě mi vytanula na mysli první slova Bible v první kapitole Genesis - Stvoření.

Proběhlo mou myslí jak Tvůrce tvoří světlo, oblohu, zemi, vesmír, vody, traviny a zároveň mnou probíhala vlna pochopení že je to tvarování formy, kterou provádí „On“ ..., tedy to je „On“ ve své formě, „On“, kdo se tvaruje. Že je tu vše kvůli všemu  a kvůli němu. Že to je „On“, který se tvaruje a zakouší to, a vtom, věřte nebo ne mi problesklo hlavou, že totéž platí o zvířatech i člověku, kterého stvořil. V tu chvíli jsem prožil nezapomenutelný zážitek v Srdci..

Ach Bože!! Zasunul jsem si ruce do vlasů a z očí mi tryskaly slzy. Řval jsem jako malé dítě, které se nebojí , nestydí a nestará se, že ho někdo uvidí. Zaryl jsem hlavu do země, drhnul jsem hlínu i jehličí a prsty oral zemi. Tak to je „ON“. Ve všem. I ve mně.

Tak to jsem já. TO JSEM JÁ!!!   Hlínu jsem si házel do vlasů. Cítil jsem se nicotný a nepodstatný , byla ve mně jen pokora a vědomí toho, co jsem prožíval. Tloukl jsem hlavou o zem. Tak proto to může být jeho i moje hra.  Já jsem „On“ A „On“ je Já. Já jsem všechno.

Já jsem všechno“, šeptal jsem mezi usychajícími slzami. Jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem mohl věřit tomu, co se mi říká do malička a v televizi a… vůbec... Kecy!! Kecy!! Kecy!!

Já jsem všechno. Já jsem „To“… Pomalu jsem se začal rozhlížet kolem sebe.  Poprvé po tom, co jsem poznal sebe sama. Pohladil jsem větvičky, stromy i zem.  Podíval se na oblohu.

Uviděl jsem v tu chvíli, že nic není ošklivé a nic není hezké, nic není odporné. Protože...to všechno jsem já. Představil jsem si, jak čistím záchod od hoven holýma rukama či že jsem od někoho nucen to slízat. Nic z toho se mi nezdálo odporné. Vždyť to jsem byl já, kdo mě nutí, já kdo to dělám, já to co dělám a já jsem i ta hovínka. Nezdál se mi ošklivý žádný zvuk, žádná barva… to vše jsou předsudky, které jsme si vytvořily a zapomněli jsme, kdo jsme.

Člověk se utápí v předsudcích a zapomíná sám na sebe, na to že je svobodný. Nic není perverzní, nic není špatné, nic není nejlepší……nic…..není čeho se bát…

 

Seděl jsem tam v tichém údivu asi hodinu. Hlavou mi létaly otázky a já viděl odpovědi na ně.

Příklad s bazénem a hrou se mi nyní jevil tak samozřejmý, jako bych ho vždy znal a sám vymyslel. Vtom slyším kroky. Mistr se vracel. Pohlédl jsem na něho a když jsem viděl jeho bezstarostný obličej, cítil jsem, že to, co jsem právě prožil je něco, co dobře zná a čím žije každý den. Povstal jsem , šel proti němu. Cítil jsem, že jsem to já. Znovu jsem se rozplakal a řekl jsem: „Mistře, já…“, víc jsem neřekl. Jakási neznámá síla mě tlačila na kolena a hlavu k zemi. Mistr poklekl též a opřel se hlavou o mou hlavu.

Vítej !“ , řekl a objal mě, jako kdybychom byli příbuzní. I já objal jeho. Pak jsme usedli. Mistr sáhl po svém prázdném batohu a otevřel dole malou kapsičku. Vyndal z ní doutník a zápalky.

To mám pro slavnostní příležitost“, řekl . Zapálil si a slastně několikrát popotáhl. Pak ho podal mě.  Nikdy jsem nekouřil doutník, ale pln toho, že je všechno v pořádku a po pochopení, jak jsme omezování předsudky, jsem po něm hmátl a poděkoval. Popotáhl jsem kouř a bylo mi nádherně. Podal jsem doutník opět jemu. Popotáhl, vydechl kouř a povídá : „Takový den , jako je dnes nikdy nekončí !“

Cítil jsem to stejně. Pak mě vybídl, abych vyprávěl , co jsem zažil a jak k tomu došlo. Když jsem mu vyprávěl o myšlenkách a otázkách ohledně příčiny a následku, života, smrti a pomíjivosti, jen se tiše usmíval. Pokyvoval hlavou a popotahoval z doutníku. Pak jsem se dostal k samotnému prožitku a … zjistil jsem, že nevím jak mu to mám říct, že nemohu říci, co jsem prožil. Snažil jsem se, ale nešlo to. Pak jsem se uklidnil a řekl jsem „Zkrátka už vím, že já jsem Vy A Vy jste já. A vím, že já jsem všechno.Vyjasnily se mi všechny příklady, které jste mi dával a připadají mi jednoduché a zřejmé.

Mistr náhle přerušil své mlčení. „A víš, proč se ti to stalo?“

To nevím“, přiznal jsem upřímně, „jen vím, že se to stalo.“

Víš, poznat sám sebe je cenné, nalezl jsi a zakusil na chvíli druhou stranu mince.“ „Ale abys byl mincí, je potřeba všechno cenné zahodit. Dnes jsi poznal, kdo jsi, prošel jsi bránou a celá cesta k poznání Skutečnosti je teprve před tebou.“

To není ještě konečná skutečnost, že jsem všechno já?

Ne, skutečnost to bude, až pochopíš, kdo to říká. Řekni mi, ptá se Skutečnost sama sebe, zda ona je ta Skutečnost?“

Já nevím, asi ne.“, odpověděl jsem.

K čemu by jí to taky bylo?“, smál se Mistr. „Nepotřebuje to, protože to tak prostě je. Pamatuj si příteli, je velký rozdíl poznat sama sebe a být sám sebou. Tys poznal sama sebe a tvé pochybnosti se rozplynuly. I kdyby tu stálo sto lidí a každý ti dával protiargumenty, proč nemůžeš mít pravdu a proč nemůžeš být vše...i oni sami, stejně jako jsi to dělával ty, nepohnou s tebou. Proč?

Protože ty sis to nevymyslel, tys to prožil a víš, že jsi to ty. Ale být sám sebou…, to je realizace Skutečnosti, pak jsi ty a Skutečnost jedno jediné.“

Nejsem to už nyní?“, optal jsem se tiše.

Jsi a také nejsi“, odpověděl Mistr. 

Povím ti příběh, který se vyprávěl ve staré Indii“, pravil Mistr.

Chlapec měl zlou mámu, utekl z domova daleko do lesa, sedl si pod strom a rozhodl se, že pozná Boha. Šel kolem Mudrc a vidí chlapce sedět pod košatým stromem. Co tu děláš?, zeptal se ho. Rozhodl jsem se, že poznám Boha a budu tu sedět tak dlouho, dokud ho nepotkám.

Chlapče, řekl mudrc, jsi ještě příliš mladý na to, abys poznal Boha.

To mi neříkejte, řekl chlapec, řekněte mi raději, kdy Boha poznám?

Dobrá, pravil mudrc, půjdu a zeptám se Boha, kdy ho smíš uvidět a mudrc odešel. Chlapec seděl dál. Když se po několika dnech meditace mudrc objevil, řekl, ptal jsem se Boha a řekl mi, že ho poznáš, až prožiješ tolik životů, kolik je lístků na stromě pod kterým sedíš.

Chlapec vyskočil radostně a zasmál se. „Tak to mi stačí, víc nepotřebuji, teď už vím, že ho jednou poznám“, pravil a spokojeně odcházel pryč. Neušel daleko, když tu znenadání z křoviny vyskočil hrozný lev a chystal se chlapce sežrat. Chlapec, bez jakéhokoli strachu rozpřáhl ruce, usmál se a zvolal: „Jen pojď lve, sežer mě , ubude mi jeden lístek a já budu o krok blíže k poznání Boha!“ Lev chlapce nesežral, namísto něho tam stál Bůh a vítal chlapce s otevřenou náručí.

Uběhla chvíle v tichu a já musel položit otázku :“Chcete říci, že Bůh nevěděl předem, kolik životů bude chlapci trvat, než ho pozná?“

Mistr neodpovídal.

Nebo to chlapec změnil svou láskou, vírou  a nebojácností?“

Na to Mistr řekl : „Hodně se ptáš. Neznáš li odpovědi, ptej se…Mě, sebe..., koho chceš, hledej a nalezneš. Hledej tak dlouho, dokud nebudeš znát odpověď na každou otázku, a to doslova! Na každou! Pak poznáš pravou a jedinou Skutečnost! Dřív ne.“

Ano“, pokýval hlavou jako by mluvil sám k sobě, „to je ono, až nebudeš mít žádnou otázku“.

Cožpak je možné znát odpověď na každou otázku?“, zeptal jsem se.

Mistr se jen pousmál a řekl : „Dobrou noc.“

Dobrou a děkuji Vám, moc Vám děkuji“, řekl jsem a uložil se ke spánku.

Vůbec se mi nechtělo spát, byl jsem tak plný dojmů ze svého prožitku… Věděl jsem , že spát nepotřebuji, že je to jen další předsudek člověka spojený s tím, že se domnívá, že je toto tělo.

Připadal jsem si, jako bych se rozpomněl na něco, co jsem vždycky věděl a opětovně jsem kroutil hlavou nad tím, jak jsem to mohl jen zapomenout. Jak jsem mohl věřit všem těm názorům, které slýchávám celý život. Nyní mi připadaly zbytečné jakékoli obavy, strachy ze smrti, peníze, zákony, politické struktury, války, učení a jakékoli hodnocení. Viděl jsem jako nesmyslná omezení , co se má a co se nemá a také, co se smí a co se nesmí dělat. To všechno jsou nesmysly – iluze, ve kterých se utápí člověk a tak není svobodný. A bez svobody nelze prožívat nerušenou radost ze života, protože vždy přijde něco, co to pokazí. Cítil jsem velikou chuť říci to všem lidem. Říci jim, aby se probudili, aby nepodléhali iluzím a žili skutečný život bez utrpení. Těšil jsem se, až si o tom ráno promluvím s Mistrem. Sdělím mu, že jsem se rozhodl učinit lidi kolem sebe šťastnými. Prostě je všechny osvobodím a řeknu jim, kdo jsou. Pak jsem sladce usnul.

 

Den pátý   -   klid

 Ráno mě probudili opět ptáci ve větvích. Ach, to bylo ráno! Nikdy jsem takovou krásu neviděl. Obloha snad nikdy nebyla tak krásně modrá , stromy tak zelené a ptáci - snad nikdy tak krásně nezpívali. Vychutnával jsem si bez myšlenek tuto chvíli. Hladil jsem rukama zem kolem sebe a bylo mi moc dobře.

Kocháš se?“, ozvalo se vedle mě. “Je to nádhera co?“

To tedy je, neskutečná“, přitakal jsem.

Mistře, rozhodl jsem se říci všem lidem, aby už nebyli slepí, aby se probudili, že jejich strachy a smutky jsou zbytečné. Chtěl bych jim sdělit, že žijí v iluzi toho, že jsou toto tělo, že není čeho se bát, že není co získat a že se mohou stále jen radovat.“, řekl jsem a cítil jak mi ta slova šla přímo ze Srdce.

No, když ses rozhodl“ ,  pravil Mistr, „udělej to“.

Připadalo mi, že cítím nesouhlas a otázal jsem se : „ Myslíte, že to nemohu udělat?“

Jak to mám vědět?“ , opáčil Mistr,  „já jsem jen často slýchával od svého Mistra, že nejdůležitější je začít vždy u sebe a nemá se nic uzavírat.“

Ano, hlavně nic neuzavírat !!“ Na poslední větu kladl takový důraz, že jsem se musel zamyslet nad tím, co tím myslí. Copak já něco uzavírám? Ne, nic neuzavírám, prostě jim chci pomoci a udělám to.

Mistr z ničeho nic povídá, jako by četl moje myšlenky.

Joo, jednou šla jedna stará paní a táhla do kopce vozík se dřívím. Šel kolem mládenec a vidí ji. Říká si, jak se ta babička dře. Už je stará a určitě by byla ráda, kdyby jí pomohl. Takhle jí to bude do kopce trvat půl hodiny a s jeho pomocí bude nahoře za deset minut. Vzal vozík babičce, aby jí pomohl. Babička nebyla zas tak stará, jak si mládenec myslel, byla zdravá a čilá. Nejprve měla strach, aby jí mládenec s vozíkem neujel. Když viděla, že se nemusí bát, trochu se uklidnila, ale přesto byla rozladěná, že si mládenec myslí, že je stará a bezmocná tak, že potřebuje pomoc . Přitom jí letělo hlavou :

Normálně mi to trvá půl hodiny, takhle budu na kopci za deset minut a pak budu muset mrznout před krámem, protože otevřou až za půl hodiny.“ Mládenec vytáhl vozík nahoru za deset minut. Babička mu ze slušnosti poděkovala a mládenec byl spokojen, že jí pomohl a že jí udělal radost. Babička si stoupla pod střechu a začala mrznout. Nedávala pozor, protože se jí hlavou stále honily myšlenky, zda vypadá už tak uboze a staře, přestože se cítí dobře a byla rozladěná, že musí mrznout, zatímco by bez mládence byla stále ještě na kopci. A jak tak stojí, utrhne se ze střechy velký kus ledu, spadne jí za krk a babička padne mrtvá k zemi. Jeden pán sledoval celé dění od chvíle, kdy přišel mládenec pomoci babičce až po její smrt.

Ach jo“, povzdychl si , „kdyby ten mládenec té babičce nepomáhal, mohla ještě žít….“

Mistr dovyprávěl a ztichl.

Měl jsem chuť se příběhu zasmát, ale věděl jsem, že mi tím chce Mistr něco naznačit. A tak jsem začal přemýšlet.

Chcete mi říci, že nemám pomáhat lidem kolem a říkat jim, kdo jsou?“

To jsem neřekl“ , pravil, „ale domnívám se, že nejprve bys měl najít pravou Skutečnost, než začneš lidem kolem sebe pomáhat.“

Ne vždy to, co považuješ za pomoc, považují za pomoc ti druzí. Vzpomeň si, jak se ti líbilo, když jsem ti něco vyprávěl a tys nechápal, nebo když jsi měl něco udělat a nechtělo se ti. Tys to nakonec přijal, ale jsou lidé, kteří to nepřijmou a otočí se k tobě zády po první větě. Měl bys uvážit, zda jdeš pomáhat lidem kvůli nim, nebo kvůli sobě. A měl by sis uvědomit, zda tvou pomoc vůbec potřebují. To jsem ti chtěl poradit.“

Myslíte, že mou pomoc nepotřebují?“, zeptal jsem se smutně.

No, já nevím, kdo ti říkal, že potřebují tvou pomoc, oni ?“ , usmál se Mistr.

To ne, říkám to já, protože… protože do včerejška jsem byl stejně slepý jako oni a žil jsem v otroctví své iluze. Nyní jsem ale svobodný.“

Nic neuzavírat!!“ , zvolal náhle Mistr.

Věci nejsou takové, jaké se jeví a tys jen změnil jednu iluzi za druhou. Proto ti radím nezastavuj se, poznej Skutečnost a pak běž pomáhat lidem, budeš li mít potřebu.“

Při poslední větě se velmi potutelně usmíval. Dosedl jsem na kolena. Měl jsem jiný názor, ale na druhou stranu, Mistr zajisté ví, co říká. Jeho dřívějším slovům jsem také nerozuměl a dnes mi připadají jasná.

Proč a podle čeho se lidem dějí věci?“, zeptal jsem se. „Je dáno, zda k nim přijdu a pomohu jim, nebo není?“

Záleží to na mě, nebo na nich ?“ , přemýšlel jsem nahlas a cítil, že vůbec neznám odpověď.

Mistr pokýval hlavou : „Tady sám sobě upřímně přiznáváš, žes nepoznal Skutečnost, jen jsi na chvilku nahlédl do absolutního vědomí. Říká se tomu náhled, či vhled. Je rozdíl poznat sám sebe a být sám sebou. Na tvé otázky je těžké odpovědět. Mohu se o to pokusit, ale pamatuj, že je na tobě, zda mě uslyšíš. Jednou pochopíš, že odpověď na všechny otázky je stejná. Dá se říci, že v samotné otázce je odpověď. Ale já ti odpovím jako člověk a přítel, když to po mně žádáš.“

Mistr se usadil do sedu na kolenou a já naproti němu.

Pak promluvil : „Každý člověk je příčinou věcí, které se mu dějí. Většinou si to vůbec nepřipouští , nebo v některých případech nerad. Člověk je ochoten přiznat, že když si nečistil zuby, může za to, že ho zuby bolí a nebo, že když se neučil doma, co se měl učit do školy, může za to, že dostal pětku.

Ale je li mezi příčinou a následkem větší odstup, člověk rád zapomíná na vlastní vinu, na svou příčinu, kterou zavdal. Třeba když kritizujeme, že nemůžeme sehnat zaměstnání, málokdy si člověk uvědomí, že to souvisí třeba s tím, jakou školu v mládí vystudoval a jak se naučil jednat a chovat.

A nebo, když nadáváme na poslance a na to, jak nemožně řídí náš stát, často zapomínáme, že by tam nebyli, kdybychom je jako lidé nevolili. Nicméně i zde není obtížné si to uvědomit. Ale pak jsou věci, které se dějí a my vůbec nejsme ochotni připustit, že bychom za to mohli my, že jsme příčinou toho, co se děje.

Přepadne nás na ulici muž s nožem v ruce, kterého jsme nikdy neviděli a bude po nás chtít peníze. Nazveme ho zlodějem, odsoudíme ho, že je zlý a ať už to dopadlo jakkoliv , nevidíme žádnou příčinu v sobě.“

A zapříčinili jsme to my?“ , otázal jsem se s nedočkavostí.

Mistr se pousmál : „Za prvé, příčina z mé strany je už v tom, že se v danou chvíli na daném místě vyskytuji. A za druhé, situace, která se mi děje, je tu jen pro mě, jen kvůli mně. Tato situace nastala působením kauzality, kde to, jaký jsem a za koho se považuji je příčinou. Má slova, myšlenky a činy vyjadřují, jaký jsem. Jaké je mé poznání – s čím jsem se ztotožnil a na čem jsem ulpěl. A tak vytvářím věci kolem sebe. Ale znovu podotýkám, že ve skutečnosti to ani tak není. Nic není, jak se to jeví!! Takto se to jeví nám, relativním bytostem. Říkáme tomu karma či kauzalita. Problém kauzality je však možno vyřešit v jediném okamžiku. A tak se dá říci, že se nám věci dějí podle toho, jaký jsem , ale záleží jen na mě, jak to v daném okamžiku vyřeším či změním. Chápeš, mohu se změnit já a s tím se změní i situace.“

Jednou se zeptali velkého Mudrce, který vysvětloval písmo, zda by mohl stručně vyjádřit, o čem mluví Bible. Mudrc se prý usmál a řekl :“Co nechceš, aby činili druzí tobě, nečiň ty jim. Miluj bližního svého jako sebe sama“. A tak prostě vyjádřil celou pravdu .“

Cítil jsem velkou pokoru při zvuku těch slov a čekal, co z těchto vět vyplyne.

No a tak“, pokračoval Mistr, „ my činíme a tím dáváme příčiny tomu, co se nám bude jednou dít.“  „Jenže si to buďto nepřiznáme, že takoví jsme a nebo na to zapomeneme, že jsme takoví byli. A pak se ovšem divíme, když je někdo stejný k nám. Bereme to jako křivdu, čertíme se a urážíme. Bojujeme a nenávidíme… Ale uvaž, že nevědomky tak děláme jednu věc. Stejně jako jsme dříve vytvořili, co se nám děje teď, tak svou současnou reakcí vyjadřujeme opět jací jsme a tedy, co se nám bude dít v budoucnu.A tak se pohybujeme v kruhu. Neustále něco vytváříme.“

Lidé často říkají : „Ale já jsem přece nezabil, nekradl…

Tohle, co mi druhý udělal jsem nikdy neudělal a ani bych nemohl! Ale je upřímný?? Člověk nikdy neví, co udělá v daném okamžiku a v dané situaci, pouze si může myslet, že to ví a tak podléhá iluzi, že se zná. Ve skutečnosti voda vždy poteče korytem nejrychleji tam, kde je největší sklon. A taky my reagujeme podle toho, jací jsme a ne podle toho, jací si myslíme, že jsme. I naše myšlenky pramení z toho, jací jsme. Tedy i myšlenka o tom, jací jsme. Reagujeme podle toho, s čím jsme se ztotožnili -  podle svých sklonů , zvyků, vášní, tužeb a strachů.“

Moment“, vykřikl jsem, „ to snad ne!!“ „ Nemohu se tedy změnit?“

„To zajisté můžeš“, uklidnil mě Mistr, „ ale když víš, kdo jsi, budeš se na samotnou svou změnu dívat jinak.“ Skutečně je to zakletý kruh pramenící z nevědomosti. „Tak jako se  omílá země , když voda proudí korytem  a sklon se mění, tak se i u člověka mění jeho sklony v rámci jeho iluze. Zdánlivě se totiž mění plynule a není jiné cesty. Jako by příčina a následek pracovaly bez ohledu na nás!

 Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“, podotkl jsem tiše.

Ano, až se džbán naplní , přeteče, jednoho dne se náš sklon a zvyk změní.  Nic není stálé. Zakoušíme jací jsme, oboustranně a  neustále. Třeba jaké to je být nějaký k tomuto světu a k druhým a zároveň jaké to je, jsou li druzí stejní jako já. Vlivem svého iluzorního oddělené zakusím toto bytí z obou stran. Tak dokonale funguje zákon příčiny a následku a zajišťuje věčnou změnu. 

Lidé si často lžou a nejsou upřímní ani sami k sobě. Jsou zvyklí říkat: „Nejsem dokonalý, ale proč se mi dějí takové věci? Vždyť takový nejsem.“

 Pochopte příteli, nejen, že si to nemohou pamatovat, ať už to bylo v dětství či v jiném životě, ale i kdyby takovou věc opravdu neprovedli, neznamená to, že se jim nemůže stát. Jde totiž o zakoušení sama sebe a ne o formu, skrze kterou se to děje.“

Situace nebo čin může být odlišný, ale přesto vychází ze stejného sobectví, jako máme v sobě my. Dokud je tu oddělení nás od okolního světa a tedy nevědomost sama sebe, pak se nám budou dít věci, které se nám líbí i nelíbí. Smrt nemá na tento dokonalý a spravedlivý zákon žádný vliv, je jen jakýmsi mezníkem na Cestě, stejně jako zrození. Obojí dvojí je iluze a děje se jen na základě naší iluze vlastní osobnosti, která se neustále mění.“

Je to jako když vítr dokonale oláme větve stromu a vypadá to, že je mrtvý.Kořeny má pevně v zemi a vždy, když přijdou vhodné podmínky, projeví se v celé kráse a znovu ožije. Podobně u člověka vše, co má zakořeněno v srdci a není to projevené se jednou projeví, stejně jako u stromu, kterému zaprší a vysvitne slunce…. A nejen to, dokonalost sahá tak daleko, že právě každá situace v jakémkoli okamžiku našeho života je tu jen proto, aby se tyto sklony, vášně, strachy a touhy mohly projevit, abychom je znovu prožili a mohli se rozpomenout na to , kdo vlastně jsme a abychom mohli zrealizovat sami sebe. Sebe - tedy čistou Lásku. Dokud na něčem budeme ulpívat a pokládat to za krásné či důležité, je to vášeň. Pokud něco nechceme prožívat, je to nenávist a strach. Často si klademe otázky, proč jsou lidé na sebe tak zlí, proč jsou války?

Je to proto, že takoví jsme my sami, ať se nám to líbí či nelíbí. Bojem mír nezískáš. Prostě je to nemožné. “

Dokud s děním budeme bojovat, nezměníme to. Teprve, až to přijmeme, až upřímně přijmeme situaci jako součást sama sebe jako něco, co jsme sami vytvořili, pak se to změní a tyto situace se nám přestanou dít.

Všimni si té dokonalosti. Budeš prožívat různé věci a až se nasytíš a změníš názor, začnu prožívat jiné. Ale i to se časem změní stejným způsobem. Mimochodem je dobré uvážit, co znamená „časem“…

 Nepomůže ti boj, rozčilování, utíkání před tím. NE!! Ani Tvá neupřímná vnitřní či vnější tvrzení, že už ti to přestalo vadit….  NE !

A takto neustále tvarujeme sami sebe. Na základě toho, co zakoušíme, vytváříme a to co vytváříme, to zakoušíme. Vypadá to jako zakletý kruh ze kterého není úniku…, ale ono je. Bude se to dít tak dlouho, dokud se s tím nevypořádám.

Do té doby, dokud nepoznám, kdo jsem. Nakonec člověk dojde k tomu, že život je tu proto, abychom ho uctívali a radovali se z něho v každém okamžiku.

V klidu  prožíváme pohodu a je snadné meditovat o Skutečnosti a o tom, kdo jsem. Avšak pověz mi, kdy se klid ztratí??“

Zamyslel jsem se : „ Asi když mě rozhodí vnější situace…“

Mistr souhlasil : „Přesně tak.  Dotkla li se mého slabého místa – něčeho, co je pro mě důležité, na čem mi záleží či z čeho mám strach, pravděpodobně ji nedokážu přijmout! Je to něco, na čem jsem ulpěl. Teprve mír v srdci je podkladem pro trvalejší klid a pro opravdovou meditaci o Skutečnosti.“

Jak mohu dosáhnout opravdového míru??“ , zeptal jsem se dojatě.

Mistr ztišil hlas : „ Láskou příteli... jen láskou… upřímnou a bezpodmínečnou. Je to láska ke všemu stejná. Nepreferuje, nejmenuje, neposuzuje, nehodnotí…, je to jen čisté bytí. Pak je možno najít Skutečnost, protože tato láska je Skutečností a je tebou. V prožitku toho poznáš, že nic není, jak se to jeví.

Řešením není lhostejnost. Často v iluzi toho, že hledáme něco ušlechtilého, nebo že jsme osvobození a že jsme již prozřeli, ignorujeme věci kolem sebe a nebereme je na rozdíl od sebe vážně.

Řešením není ani ulpění, kdy jsme zvyklí něco a někoho litovat a vzpomínat, jaké to bylo … , ani hodnocení a posuzování. To se utápíme jen v jiné iluzi a přítomný život nám utíká… Také ho nežijeme. Každý okamžik prožívat a brát vážně s láskou  a nezastavit se na něm.

Ne lítost… ale soucit!!

Ne lhostejnost, ale respekt.“

Mistr se odmlčel. Pak zavrtěl skoro neznatelně hlavou a ztišil hlas : „Přijímat situaci kolem sebe jako dokonalou v každém okamžiku, radovat se z ní, to je cesta k realizaci. Nikdy to nezvládneme bez upřímné a nesobecké lásky. Vše co potřebujeme, to právě dostáváme a to, co dostáváme, je právě to, co potřebujeme. Jako by vše šeptalo : „Probuď se!!“ 

Jak asi tušíš, je to naprostá dokonalost, kde jde o to žít plným životem, který nikdy nekončí. Zakusit vše, co zakusit lze a tak poznat co jsem, a co nejsem. A po poznání sebe sama zrealizovat sebe sama – tedy prostě být Sám Sebou ve Skutečnosti.“

Nevím, jestli Vám rozumím“, pravil jsem zamyšleně, „co myslíte realizací? Říkáte, že se to jen jeví tak, že podléháme sklonům a že se postupem času mění… Jak to tedy je?“

Mistr dlouho mlčel, jakoby se rozmýšlel, zda má na mou otázku odpovědět. Oči měl přivřené. Hodně zvážněl a pravil : „Když se snažíš vysvětlit Skutečnost, či realizaci, je to jako by ses od ní vzdaloval. Není problém ti odpovědět, ale nakládej opatrně s mými slovy. Je potřeba si v hluboké meditaci a rozjímání ujasnit pojmy, které používám. Je třeba jít za slova. Chci ti říci, že má slova, která ti nyní řeknu ti mohou stejně pomoci jako tě zmást. Chceš je přesto slyšet?“

Vycítil jsem , jakou Mistr přikládá důležitost tomu, co chce říci a pokýval jsem rozhodně hlavou.

Tak jo, poslouchej“, řekl, aniž by oči pootevřel.

Ano, jeví se to tak, jako že nás vláčí osud, jako řetěz příčin a následků. Ale ve chvíli, kdy se člověk skutečně probudí, se osvobodí. Pochopí, že věci nejsou tak, jak se jeví! Jak je až do té doby viděl… Zjistí, že zapomněl na nejdůležitější činitel… Uvidí, že příčinou změny není to, že se to samo od sebe změní, jako když jsme hovořili o korytu s vodou. Lépe řečeno, že to tak je i není. Pochopí, že příčina jakékoli změny je on. I změny sklonu. Takže ve chvíli, kdy se sklon mění - jako kdyby nevědomě pronesl – tak takhle už dál ne - … jinak. Jako, kdyby ho to přestalo bavit… Ale příčinou je Já a ne neprojevené sklony.

Jediný rozdíl ve změně pohledu je, že zatímco do té doby mysl vláčila tebe, protože jsi zapomněl na sebe, a vše se měnilo a reinkarnovalo, jako by nebylo úniku, jako by to plynulo, člověk odhalí, že je to on, kdo tuto změnu provádí… kdo této změně vládne. Jenže dokud si toho nevšimne, přesto, že princip chodu je stále stejný, dá se říci, že ho vleče osud. Jako by mysl sama určovala, jak se bude měnit.

Ve chvíli probuzení, pokud je jeho víra skutečná to vypadá, jako bychom odstřihli strom poznání, který se neustále mění, u kořenů! Pochopíme, že vše, co se nyní děje, je má vůle. Z toho pramení čisté přijímání a láska. Probudili jsme se z nevědomosti, že se nám dějí věci a nelze s tím nic dělat. Pochopíme transcendentální činnost. Totiž, že v dané chvíli se vždy děje jen to, co chci, jenom si ale něčeho jsem vědom a něčeho ne! Prokouknu iluzi až na kost. A navrátím se k obyčejnému životu. K tomu nejobyčejnějšímu, protože není co najít, ani co získat, ani co ztratit… Tato prostá víra postačuje k realizaci.“

Mistr byl hluboce ponořen do rozjímání a pokračoval :

To, co se ti snažím povědět nelze pochopit myslí. Nakonec dojdeš k tomu, že tvé poznání je iluzorní, stejně jako ty. Prostá Víra je mnohem více, než poznání! To si zapamatuj! Protože vím, že je těžké se v tom, co jsem řekl orientovat, použijme podobenství se zrcadlem. 

Stojíš před zrcadlem a díváš se na sebe. Nevidíš však sebe, ale svůj obraz. S tím asi každý souhlasí. Nikdy neuvidíš originál.

Dokud ale nevidíš obraz, nevnímáš, jak vypadáš a nevíš to.

Nerozlišíš jaký jsi… A tak to ani neprožiješ…

Obraz je nezbytný k prožívání, jaký jsi. Zjistíš, že když pohneš rukou, pohne se ruka, kterou vidíš v zrcadle. Můžeš se upravit tak, abys byl spokojen. Pokud spokojen nejsi, budeš se upravovat tak dlouho, až buďto spokojen budeš, nebo až to vzdáš.

Řekneš, že ty se hýbeš a upravuješ, soudíš tak na základě svého vnímání obrazu. Zdánlivě to odpovídá, jak se pohne originál – já, tak se pohne obraz. To co nyní popisuji se dá nazvat naší myslí. Mysl se pohybuje a vlivem vnímání a vědomí sebe v obraze si pohrává sama se sebou.

Ale základní kámen nepochopení pramení z toho, že se domníváme, že jsme originálem.  Jenže stojíme li před zrcadlem v ložnici, nejsme v zrcadle jen my, ale také obraz ložnice.. jsem to já v ložnici. A pokud bude stát kdosi vedle mne, pak bude také v tomto obraze. Nastává problém s úpravou celkového vzhledu obrazu, který vnímám, protože mohu měnit jen něco. Jen to, s čím jsem ztotožněn a věřím, že to mohu udělat! Jsem ztotožněn s tělem, které vidím v zrcadle a nepochybuji o tom, že s ním mohu pohnout. My říkáme, že „se“ mohu pohnout. Je zřejmé, že do originálu patří vše, co je před zrcadlem, nejen to, s čím jsem ztotožněn! A přesto jsme ve svém přesvědčení zvyklí nazvat sebe se svým tělem originálem. Toto je ta iluze oddělení! Dokud jsi originálem /dokud si to myslíš/, jsi v zajetí mysli! Podléháš nevědomosti a sklony, vášně a strach s tebou zdánlivě manipulují. Jako by se s tím nedalo nic dělat. Jako bys musel zkonstatovat, že se to prostě samo od sebe časem změní…, že se všechno stále mění. Ale koho bolí ruka, či noha? Obraz? Nebo originál? Kdo je ten, kdo touží po něčem a hýbe s originálem? Jsem originál? Je zřejmé, že originál se mění, není stálý. A stejně tak je vidět, že jsem to já, kdo ho mění… Pak ale já nejsem originál, ani obraz…  JSEM ten, kdo JEST… Skutečné Já je něco, co přetváří celý originál a dílčími částmi obrazu, jak my říkáme relativně, zakouší samo sebe. To je jediné, co je stálé…“ 

Nastala dlouhá pauza, kterou rušilo jen šumění stromů.

 

Pak Mistr otevřel oči a řekl : „Někdy mě napadá - možná právě toto žití Ráj!! A nemusíme se nikam vracet. Realizace Boha je za a nad těmito protipóly. Možná navrátit se domů není otázka toho někam dojít, není to otázka změny sebe a formy tak, že to konečně bude ono. Dojít domů je mnohem víc než to! Je to víra v to, že to tak je a že to jinak být nemůže.

        Jednoduše řečeno, když někam dojdete, taky odtamtud jednou odejdete – to je iluzorní. To je věčná změna formy vědomí. Navrátit se domů, není někam dojít. Je to nejvnitřnější pochopení srdcem /na základě prožívání – prožitku/, že tam už jste. Že jste tam vždycky byli a budete a nikdy se to nezmění. To je znovuzrození , věčný život a blaženost. Naleznete toho, kdo přichází a odchází, i toho, kdo to říká. Přestanete být závislí na formě, ale to neznamená, že život končí!!! Mír ve vašem srdci a nepodmíněná Láska zavládne ke všemu,co „JE“. “ 

Moc jsem se snažil jeho slova pochopit, nebo si je alespoň zapamatovat. V lesním tichu jsem se pokoušel představit si příklad, ale nedařilo se mi to. Nezbylo mi, než se navrátit k původnímu tématu. 

Myslím, že potřebuju čas, abych se pokusil porozmýšlet o tom, co jste právě řekl.

Mistr se pousmál.

Ale jednu věc jsem snad pochopil“, pokračoval jsem,

to, jestli někomu pomohu nebo ne záleží jen na tom, jestli je to něco, co já i on potřebuji. A když se setkají dva lidé, vždy je tam jeden pro druhého a kvůli tomu druhému. Není učitele a není žáka, či každý je učitel a každý je žák. A snad přesněji, všechno  v dané situaci kolem je učitel a já jsem žák. Platí to tak pro každého.“

Mistr pokýval hlavou a řekl : „Hodně jsi pokročil příteli, začínáš mluvit moudře.“

Ano, budeš li někoho něco učit a pomáhat mu, pak se tak děje pro něj , ale taky pro tebe, tvá nevědomost je stejná jako jeho, pokud se domníváš, že mu pomáháš, protože jsi prožil jednotu a on ne!! Stavíš se do role moudřejšího a tím odděleného.“

Mistr se rozvážně zvedl a pomalu odešel pro bobule a kořínky k obědu. Seděl jsem a rozjímal o tom, jak se věci dějí a jestli mohu někomu pomoci či nikoli. Lehl jsem si na zem  a díval se na to, jak mráčky plují po obloze mezi korunami a jak se některé spojí s jinými, jak se tvarují a rozpouštějí. Připadalo mi, jako by mi ukazovaly…dívej se, když nechápeš.Takhle to je. Obloha je místo, kde si hrajeme a radujeme se ze změny. Jaká by to byla nuda, kdyby nebyla změna. Takto je každý okamžik jiný… Přes obličej mi přejel úsměv. Je to neuvěřitelné! Báječné. Člověk nemůže uvíznout nadobro v nějaké iluzi. Věčná změna je tu jen proto, že díky tomu, jaké mám kořeny v srdci, se mi dějí věci, které jsou těmito kořeny zapříčiněné. Budu je zakoušet tak dlouho, dokud mě zážitky nezmění. Dokud se nenasytím své iluze.Ale jakmile k tomu dojde a změním se, přijde změna i v dění a situacích, které se mi dějí. A tak se nemohu nikdy zastavit. Iluze se bude s mým já neustále měnit a neustále ji budu zakoušet. Nikdo nemůže propadnout peklu nadobro, usmál jsem se. Je to ale zvláštní. Zatímco my lidé nemáme rádi změnu a bojíme se jí, protože souvisí s tím, že něco, co je, nebude, že něco ztratím a dokonce, že zemřu a ztratím sebe… přesto je změna ta nejúžasnější věc. Stále je všechno nové. Nic není stejné, jako dřív. Je to život sám, neskutečně pestrý a dokonalý. Není čeho se bát a čeho litovat.

Ano, také se zdá, že jsou tu jednotlivé mráčky na obloze, ale tak tomu není, je tu něco , co se mění jako celek na nehybné modré obloze a je jasně znát příčinu i následek. Příčinou je to, jaké to v tomto okamžiku je. Podle těchto „vlastností „ se odehraje další okamžik. Cítil jsem na hrudi malinko napravo takový zvláštní pocit, něco jako víru či vědomí toho, že to tak je a že je to tak se vším. Jako by byly měnící se mráčky forma o které hovořil mistr, která se stále tvaruje a mění dle zákona příčiny a následku. Jako mysl, která se neustále tvaruje a obloha jako nehybné vědomí to sleduje.  A mráčky, které se na chvíli mohou jevit, jako že se zrodily a mají svou identitu  a pak umírají… Vtom jsem pocítil na prsou ještě intenzivnější pocit. Jako bych cítil teplo a světlo v tom místě. Napadlo mě, že je to jako příklad s bazénem. Že vědomí je oblohou , která si je vědoma veškerého dění, všech tvarů  v každém okamžiku….jako by byl celek klid i změna najednou. Napadlo mě, co když se vědomí na chvíli ztotožní s určitým mráčkem, začne mu záležet sama na sobě, bude pozorovat a zkoumat jak se mění on i všechno kolem , bude mít radost ze života a taky bude mít strach co bude, až tento mráček , tedy při této iluzi on sám pomine. Viděl jsem v tu chvíli proměnlivost formy jako mysli a nehybnost vědomí. To vědomí je mé pravé Já, pomyslel jsem si. To jsem já. Ano, to všechno jsem já. Spokojeně a s vděčností v srdci jsem si opětovně uvědomil zážitek ze včerejška a bylo mi tak nádherně, že bych to nedokázal opsat ani tisíci slovy. 

Mistr se vrátil asi za dvě hodiny. Přinesl spoustu chutného jídla a já měl pocit, že jsem král, který hoduje. Byl jsem vděčný za každé sousto a za každou novou chuť , kterou jsem okusil.

Pak jsme si sedli a já pověděl mistrovi o svém prožitku a o svých myšlenkách týkajících se mráčků na obloze. Mistr nic neříkal a pozorně poslouchal. Když jsem domluvil, řekl : „ Skutečně jsi nalezl, kdo jsi.“  „Ale pamatuj si, pokud si myslíš, že víš, kdo jsi, je to vždy faleš a klam. Nenechej se strhnout do tohoto světa klamů. S osvícením je to, jako když tmavou oblohou projede blesk. V tu chvíli zřetelně vše osvítí a vše je jasně vidět. Ale k záblesku mohlo dojít jen tím, že byla obloha dokonale temná. Tedy se tak stalo. To byla chvíle pravé pokory, lásky. Pokud však budeš říkat, že víš, že už jsi osvícený, nejen že v tu chvíli na obloze blesk již není, ale ty se snažíš udržet oblohu osvícenou bez blesku. Pokora zmizela. Můžeš mít pocit, že se ti to daří, ale ve skutečnosti tam blesk není. Zároveň tvá snaha , víra , touha , vědomí a iluze nedovolí obloze opět potemnět tak, aby mohl projet další skutečný blesk osvícení. A tak setrváváš v iluzi stejné jako jsi byl, než obloha skutečně poprvé potemněla a blesk osvícení projel. Jedna iluze jen nahradila druhou. Ale pamatuj si  příteli, teprve, když necháš oblohu opět dokonale potemnět, projede jí další blesk osvícení a děj se bude pravděpodobně opakovat. Ptal ses mě, co je to Skutečnost, co je to realizace?? To je, když je obloha neustále dokonale temná a mohou jí projíždět bez přestání záblesky osvícení. Není to ulpění a ulpívání, není to lhostejnost, není to lítost. Je to soucit, přijímaní, to že všechno bereš vážně a na ničem se nezastavíš a vše to prožíváš. To jsi pak opravdu Ty a prožíváš Sebe, to je pak pravá nesobecká láska a soucit. To ty jsi Láska! A prožíváš sama sebe. Láska a pokora je totéž.“

Jeho slova ve mně budila podobný pocit, jako když jsem rozjímal a díval se na mráčky.

Optal jsem se : „ Pak ale, může obloha zcela potemnět, dokud tu budu já?“

Mistr se na mě překvapeně podíval a z jeho očí jsem vyčetl důležitost mé otázky!

Překvapuješ mě“, řekl a pokýval vážně hlavou.

Ne, dokud tu budeš ty, nikdy nebude obloha tak potemnělá, aby jí mohl projet blesk osvícení!“

Ale když tu nebudu já, kdo tu bude??“, zeptal jsem se.

Mistr se začal srdečně smát a řekl : „Zahoď to !!“

Pamatuj si, nevíš li kudy kam, nechej to být…“

Tak to byl teda šok .

Neříkal jste mi naposledy, že se mám ptát, dokud nebudu znát odpovědi na všechny otázky?? A hledat dokud nenajdu??“ , zeptal jsem se dotčeně.

Mistr pokyvoval hlavou.

Kdo hledá Skutečnost - nenajde, to si pamatuj, a kdo ji nehledá, také nenajde. Prostě proto, že nemůžeš najít to, co už máš, můžeš se jen rozpomenout, že to máš !! Ale upřímná a skutečná neutuchající touha po poznání Skutečnosti tě k rozpomenutí dovede.“

Jel jsi sem se mnou, abys poznal Skutečnost. A nyní máš pocit, žes jí poznal. Vím , že tvůj prožitek je velmi silný, ale..nezastavuj se. Řeknu ti, kdy poznáš skutečnost, chceš?“

Ano jistě“, přitakal jsem napjatě.

Zvedl se a řekl : „Půjdeš se se mnou napít ke studánce?“

Rád pane“, řekl jsem a uvědomil si, že jsem dlouho nepil a přitom mi voda ani moc nechybí.

Míjeli jsme strom za stromem pomalou chůzí a já napjatě čekal.

Řeknu ti koan.“, pronesl tiše.

Co to je?“ , opáčil jsem.

To je taková věta, či vyprávění. Porozumíš li skrytému významu a nalezneš li řešení , dostaneš odpověď na všechny otázky.“

Koanů je mnoho a mnoho. Ale odpověď či řešení je jen jedno.

Jeden koan zní třeba takto : „ Padá déšť, jak ho chceš zastavit ?““

Chvíli bylo ticho. Jen šumění stromů rušilo mé myšlenky.

A jiný zní“ , pokračoval, „Dva sem přiletěli, dva odletěli, motýli…“

Pak se zasněně pousmál.

Zdánlivě nelogický je tento : „Mistr řekl mnichovi : „Když uvidím, že máš hůl, dám ti ji, když uvidím, že ji nemáš, vezmu si ji od tebe.“

Opět nastalo dlouhé ticho a my se přiblížili ke studánce. Připadalo mi , že Mistr rozjímá o tom, o čem mluví. 

Můj oblíbený“ , pokračoval, „ je „Stín bambusu zametá kamenné schody, dotýká se jich, ale ani zrnko prachu se nezvedne. Měsíc se zrcadlí v hlubině rybníka, ale ani vlnka se nezvedne jeho paprskem.“

 

Ale už dost, to jen pro zajímavost.

Mám koan pro tebe. Slibuji ti, že až ho skutečně vyřešíš, budeš znát odpověď na všechny otázky a tedy i koany. V tu chvíli poznáš Skutečnost.“

Napětím jsem skoro nedýchal, jaký koan Mistr řekne.

Mistr povídá :

 

Ungo míchal sóju. Když se ho Tózan zeptal , co dělá, odpověděl, míchám sóju.

Dal jsi tam něco soli ?“, zeptal se Tózan?

Něco soli jsem tam dal“ , odpověděl Ungo.

A je to dobré?“ , zeptal se Tózan?

Je“, odpověděl Ungo.

 

Mistr mi koan několikrát zopakoval, dokud jsem se ho nenaučil zpaměti. Pak nastalo ticho.

Začal jsem přemýšlet, protože jsem doufal, že odpověď po minulém prožitku vhledu znám.

Ale přestože jiné koany  mi připadaly jasné, protože se jednalo o problematiku, že já jsem vše, v tomto koanu jsem se neměl čeho chytit. Vůbec jsem neviděl význam a tím méně řešení. Připadalo mi to jako říkanka či vyprávění, prázdné a bezvýznamné. Napadla mě občas nějaká odpověď, jako že se nestaral Ungo o to, kolik soli tam dal a přesto věřil tomu, že je to dobré.

Či ať se děje cokoli…vždy je to dobré…

Ale Mistr se jen usmíval a říkal : „Nespěchej.“ „Je čas.“

Řekl jsem si, že koan stůj co stůj vyřeším a tak ukážu Mistrovi, že jsem Skutečnost poznal. Ale tápal jsem.  Došli jsme ke studánce. Připadala mi jako by měla živou vodu. Ponořil jsem do ní ruce, opláchl se a slastně se několikrát za sebou napil. Mistr stál opodál a díval se na mě.

Jeho pohled byl zvláštní. Připadalo mi, že je v něm smutek i radost, soucit i pokora.

Pak poklekl ke studánce a řekl : „Vidíš, jak se zrcadlí tvůj obraz ve vodě? Vypadá jako skutečný, že?"

Pak do vody plácl rukama a nabral vodu. Obraz zmizel ve vlnkách. Když dopil, povzdechl si : „Dokud je hladina zčeřená nedočkavou rukou, nikdy svůj obraz nerozpoznáš.“

Zvedli jsme se a odcházeli zpátky k našim lůžkům.

Ticho, které násobila doba, po kterou jsme šli bylo neunesitelné. Nevydržel jsem to.

To co jsem prožil, jak říkáte ve vhledu, to nebyla Skutečnost?“

Ticho mi bylo odpovědí… „Asi ne“, řekl jsem si tiše, „jinak bych řešení koanu viděl.“

Nejde o to, zda to byla Skutečnost, cos prožil, ale vidíš sám, že jsou otázky na které odpověď neznáš…“, řekl zasněně mistr.

Skutečnost existuje nezávisle na tom, co si myslíš, co víš, co nevíš, co se ti líbí, co se ti nelíbí. Nezáleží na tom, jestli jsi spokojen či otráven, jestli jsi šťastný či nešťastný nebo jak se cítíš.

Je za tím vším, je podkladem toho všeho a ještě lépe řečeno je právě tím vším !“

Úplně mimo naše vnímání kvetou švestky, kvetou třešně…“,

povzdechl si  a po jeho tváři po dlouhé době opět přelétl spokojený úsměv.

Došli jsme na naše místečko a usedli.

Seděl jsem a nerozuměl, jen jsem cítil moudrost Mistrových slov a s velkou úctou jsem poprosil : „Mistře, poučte mě , prosím.“

Mistr se pousmál :

Zajisté, že to byla skutečnost, protože všechno je skutečnost, ale  tys dostal jen odpověď na svou otázku , kdo jsi. Nic víc. Poznal jsi druhou stranu mince. Ale skutečnost je celá

mince… stále, ať je děj jakýkoli.“

Mistře, prosím, zkuste mi osvětlit, co je to Skutečnost, pomozte mi prosím. Jen tak najdu klid a mír ve svém srdci“ , pronesl jsem naprosto upřímně.

Hledáš u mě pomoc?“ , otázal se jako by pohroužen do své meditace.

Ano“, odpověděl jsem.

Dobrá, tady je. Neodvracej se od ní. Pokus se ji přijmout. Je tu kvůli tobě.“

Nenechej si nic vnutit, ale slyš má slova.“

„Víte, musím přiznat, že jako každý člověk toužím po blaženosti.“ , řekl jsem smutně.

Chápu. Znáš dobře situace, kdy je ti blaze, kdy ti nic nechybí a nic tě netrápí. Pokud ale nastane stav, kdy cítíš neklid, nespokojenost či strach, pak začneš toužit po blaženosti. Stalo se tak  na základě situace, kterou vnímáš v danou chvíli. Může to být bolest, strach o sebe nebo o druhé, obavy o peníze, zaměstnání. Mohou to být starosti , zda tě neopustí žena, zda se budou mít tvé děti dobře, zda se jim nic nestane. Může to být závist , nenávist , nespokojenost sama se sebou, špatné zdraví tvé či tvých bližních. Sám víš nejlépe, co tě znepokojuje a co tě tedy v dané chvíli trápí.“

„Věz ale, že důvod, proč se trápíš není v okolnostech kolem tebe, ale v tvé nevědomosti o životě a o tom, kdo jsi ty. Největší trápení pochází z domnění, že všechno mizí, umírá a že není možno tomuto dění zabránit. Avšak jsi to ty, kdo si myslí, že věci a lidé umírají. A problém je v tom, že nevíš, kdo jsi ty!“

Proč si myslím že vše umírá ??“ , zeptal jsem se.

Tvá zkušenost tě o tom přesvědčuje. Ale kde se vzala tvoje zkušenost? Nebylo ti v dětství říkáno, co je dobré a co špatné? Co pálí a co ne? Kdy a jak ses narodil? Jak se jmenuješ a jak se jmenují ti kolem tebe? Že smrt je to jediné, čemu se nedá uniknout? Kdo je zlý a kdo dobrý?“

Nevěř věcem, že se dějí tak, jak vypadají.

Je to jen zdánlivé, je to jen iluze. Ale ty jsi vládcem nad iluzí, nevěř, že jsou věci, které tvoří situaci kolem tebe, skutečné.“

Poslední věty vyslovil se zvláštním důrazem a po jejich doznění na chvilku ztichl a já si uvědomoval jejich hloubku a snažil jsem se je zapamatovat.

Když usneš a zdá se ti sen,“ pokračoval po chvíli, „ ať už je jakýkoli, nezdá se ti v tu chvíli, že je skutečný? Neprožíváš ho jako skutečný?“

Ano,“ řekl jsem, „ ale po probuzení si uvědomím, že to byl sen.“

Ale tvoje tělo přece leželo podle tebe tam, kde jsi usnul. Jak je možné, že jsi měl ve snu tělo?? A když se ti zdál sen být  skutečným, nemůže být tento pro tebe skutečný život také snem, ze kterého je možné se probudit?“ , zeptal se naléhavě.

Jak by to bylo možné??“ , řekl jsem tiše.

Nemůže být usínání podobné umírání a probouzení podobné zrození?? Uvaž, že chodíš spát rád, těšíš se, že ti spánek přinese úlevu. Ano spánek beze snů přináší blaženost, ze které se probouzíme do tohoto světa. Snažíme se jí znovu dosáhnout v běžném životě. Ale zkus pochopit, že jsi to ty, kdo se snaží blaženosti dosáhnout. A v tom je celá problematika. To je ten zádrhel.

Jako by ses snažil chytit sám sebe !!“

Proč se o to snažím ??“, zeptal jsem se.

Protože se domníváš, že blaženost nemáš.“, odpověděl vážně. „Ale ty ji máš… stále. Ve spánku i kdykoli jindy. To Ty jsi blaženost!“

Proč si tedy myslím, že ji nemám??“ , nechápal jsem.

Blaženost je to, že „jsi“ – je to prostě „bytí“ “, skoro zašeptal.

Je nezávislá na tom co máš, či můžeš mít. Stejně tak je nezávislá na tom, jaký jsi. Lidé se často domnívají, že budou li se měnit k lepšímu a očišťovat, dojdou blaženosti. Ale tak to není.To je jako by tvrdili, že jsou nyní špatní a nedokonalí. Ale ty už víš, že nic není dobré a špatné a ani horší a lepší. Blaženost je radost z  prožívání života v každém okamžiku, ať je jakýkoli. Je to radost z „bytí“, z toho, že „jsem“ a z děje, který prožívám. Ne z toho co mám či že jsem zrovna zdráv a daří se mi v práci i v milostném vztahu. Tyto věci , ať jsou jakékoli, pominou, lépe řečeno časem se změní. Ale „bytí“ nikoli.“

Myslíš si, že nemáš blaženost, protože se bojíš o ostatní a o sebe. Toužíš po něčem, co se domníváš, že zatím nemáš. Druhým závidíš něco, co bys chtěl mít nebo umět a myslíš si, že to nedokážeš. Některé lidi považuješ za horší , než jsi sám a některé za lepší než jsi sám. A také proto, že se bojíš smrti a zdá se ti, že máš málo času na to, abys dokázal, co chceš.“

„To je pravda“ , připustil jsem. „A není tomu tak??“

„Vše, co jsem vyjmenoval i nevyjmenoval je pouze tvá iluze, že to tak je. Jako ve snu, který považuješ za skutečný. Věř, že toto vše je výplod tvé nevědomosti, tvého já , které

se domnívá, že je toto tělo a s ním spojuje svou existenci. Já, které se oddělilo od okolního světa a od ostatních lidí a věcí. Ale my všichni jsme součástí jednoho celku.“

Opět nastalo ticho.

Po chvíli pokračoval : „Jak je možné, že když vědomě či nevědomě sníš, a děj se před tebou odehrává, máš jiné tělo, než to, se kterým spojuješ svou existenci? Že jsi schopen při vědomém snění děj tvořit i děj prožívat ve všech postavách, které sis vytvořil??“

„Já nevím , je to moje iluze…“ , odpověděl jsem.

Nejsou snad postavy, které děj prožívají ve tvém snění spojeny s Tebou? Nedělají právě to, co ty chceš? Neprožíváš to ty v nich?“

Ano,“, řekl jsem, „ ale je to moje fantasie…“

Co je to fantasie, co je myšlení???“  , otázal se.

Pokud chceš ve svém snění projevit svou lásku k lidem, musí být ve tvém snění postavička, která tuto lásku projeví. Nemusí tam být nejméně jedna další postava, ke které můžeš lásku projevit a tak to i prožít?“

Ano , je to tak, tak to znám ze své zkušenosti, když o něčem vědomě sním.“, odpověděl jsem zadumaně.

Pokud chceš být k dotyčné osobě milejší než někdo jiný, nemusí se objevit další postavička, která bude k dané osobě méně milá, či na ní bude zlá?“

Ano, je to tak“ , řekl jsem.

Pak teprve může dotyčná osoba, které projevuji lásku „ocenit“ a rozlišit, že já jsem milý a ten druhý ne.“

Ale co když se mi to začne líbit a chci být obdivovaný ?“, podíval se na mě tázavě.

Pak musí přibýt další postavička, aby  někdo, kdo je nestranný posoudil, že já jsem „milejší“. Ale aby tato nová postavička mohla rozhodnout, kdo je milejší, musí prožít, co znamená milejší, potřebuje postavičky na kterých se to „naučí“ “, přemýšlel jsem nahlas.

Začínáš chápat…“ , řekl Mistr…„Zlému se líbí zlo a dobrému se líbí dobro.“

Není to tak, že když chceš, aby nějaká tvoje vlastnost „vynikla“, navodíš při svém snění situaci, kterou postavičky a Ty v nich prožiješ??“

Ano“ , řekl jsem, „chci li prožít prostřednictvím postavičky třeba odvahu, musím navodit situaci, která bude nebezpečná…a já ji zvládnu…“

Mistr se pousmál : „ Budeš cpát do svého snění nepotřebné postavičky, které se nezúčastní děje??“

Ne, to mě ani nenapadne“ , řekl jsem důrazně.

Tak vidíš…“, odpověděl.

Prožíváš v danou chvíli prostřednictvím vysněných postaviček to, co chceš prožít. Vytváříš stále nový děj… dokud nepřestaneš snít.

Copak by se stalo, kdyby ses do své postavičky zasnil tak, že se s ní ztotožníš a jako tato postavička jejími smysly začneš vnímat děj o kterém sníš?“

Pak se začnu chovat jako člověk na zemi…“ řekl jsem a projel mi mráz po zádech.

Pokýval hlavou. „Ano… , vidíš sám“

V tu chvíli jsi dal postavičce život.

Jsi to stále Ty kdo vnímá, ale už smysly postavičky , podle jejího těla, formy, tvaru. Ale ve Skutečnosti to tak není. Jen jsi propadl iluzi, že jsi postavička a že slyšíš, vidíš, cítíš, přemýšlíš a podobně.

Vidíš děj ne jako Ty, který sní a je ve všem včetně všech postaviček, ale jako ty - postavička oddělená od jiných postaviček a okolního vysněného světa. Do té doby, než si uvědomíš, že jsi postavička, vnímáš a tvoříš vše jako Ty. Ale ve chvíli, kdy si uvědomíš sebe jako postavičku, jsi se oddělil. Dokud jsi vše vnímal a tvořil, byl jsi spokojený, blažený, ale jakmile jsi se „oddělil“, je tu „něco“ mimo tebe, co neznáš, z čeho máš strach… co tě překvapuje, vzrušuje. Začínáš ulpívat a preferovat jednotlivé věci.

Vědomí postavičky - Tvé vědomí  je spjato s jejím tělem, považuje se za tělo…má o něj strach, má o sebe strach.. a vidí něco kolem sebe, co nespojuje se sebou. Vzniklo něco, co je opačného k jednotě  -  oddělenost.

Vzpomeň si, co je řečeno v Genesis. I pravil Hospodin : „Nahromaďte se vody pod nebeskou klenbou v místo jedno a ukaž se souš…“

Je to jako bys řekl : „Ztotožni se moje já, které je vším dějem s věcí jednou v tomto ději

a ukaž se tak něco, co nejsem já.“

Zde je ukázán princip iluze.“

Nastalo ticho a já přemítal o jeho slovech.

Co vlastně vzniklo s uvědoměním si sebe u postavičky??“ , zeptal jsem se po chvíli.

Vznikl nový sen, nové snění, tvá iluze, ale taková, kterou ty jako postavička považuješ  za skutečnost. A tak začneš přemýšlet i snít, kde ses tu vzal, co budeš dělat a jaký je tvůj osud. Vnímáš děj relativně k sobě jako k postavičce a nevidíš v tu chvíli absolutní celek.“

Ale děje se stále to , co chceš Ty snící. Tak je to pro všechen děj, přestože ty jako postavička přemýšlíš, jestli to či ono dokážeš, jestli toto vyjde, jestli budeš dlouho zdráv a živ…,  a pak se divíš nebo nedivíš, jak to „dopadlo“, když jsi to zamýšlel jinak….. Trápíš se, raduješ, věříš si, nevěříš si, dumáš…“

Mistr se dlouze protáhl.

Ty jako postavička vztahuješ všechno k sobě. Pokud chceš Ty, jako ten, kdo si jí vysnil, a který vytváří dále naprosto vše, co se odehrává, prožít radost z toho, že jsi něco po dlouhém úsilí dokázal, tedy prožít, že po řadě neúspěchů a velkém úsilí přijde obrovská radost z úspěchu, po každém neúspěchu se ty jako nevědomá postavička,skrze kterou se to děje, tážeš, proč jsem to nedokázal, proč se mi to stalo, jaký to má smysl….  Třeba pláčeš, vztekáš se..trápíš se…

To ale prožíváš také Ty, který sníš a tvoříš vědomě dál .

Postavička neví že to byla dílčí část děje, aby pak došlo k prožití toho, co chceš prožít Ty, tedy to po čem Ty snící toužíš…. 

Tvoříš skrze postavičku. Její vůle je tvá vůle. Ale pro postavičku - Tvá vůle, tedy vše co se děje, není její vůle, protože je oddělená a tak tvoří na základě své nevědomosti. Postavička jsi Ty, ale Ty nejsi jen postavička.

Dej postavičkám svobodu – vždyť jsi to Ty !! Nechej je prožívat svůj život a Ty skrze ně.

To Ty prožíváš svůj život…..

To je neuvěřitelné…“, zvolal jsem.

Mistr se opět zakřenil : „Příteli, vše o čem mluvíme a co ti říkám neber jako pravdu, ale jako přirovnání. Jako příklad. Hledej v sobě. Jen ty si můžeš dát konečnou odpověď.“

Začal jsem uvažovat nahlas :  „Postavička nabývá rozumu, a zjišťuje věci kolem sebe, vytváří svou zkušenost. Například, že když šlápne na brouka a on změní tvar, ztratí život a tělo se časem rozpadne. Logicky se dostaví strach z toho, že i s ní to bude jednou takové…  Je to strach ze smrti ??“

„Ano“ , odpověděl , „přitom je zřejmé, že když Ty jako ten, co sní, necháš „zahynout“ postavičku ve svém snění,  nic se nestalo a jsi stále živý…“

„Může pro Tebe bez problémů pokračovat děj bez té postavičky, protože splnila svůj účel v tvém příběhu. A stejně tak ji můžeš nechat oživnout a prožít s ní ten samý děj či jiný

... prostě, jak se ti zachce. Umírá li postavička v Tvém snění, představuješ si třeba, jak leží a vedle sedí milovaná dívka, která pláče. A postavička umře. A dívka pláče a hovoří s jinými postavičkami o tom, jaký jsi byl...báječný… To vše dál prožíváš a smrt postavičky pro tebe nic neznamená. Děj pokračuje.

Pokud toužíš po dalším životě postavičky, znovu ji necháš zrodit, prostě ji znovu vytvoříš … Děj může pokračovat bez postavičky, prostě už splnila svůj úkol v tvém snění . Člověk rád sní , protože se mu v tu chvíli plní jeho představy okamžitě a sní třeba několikrát denně o tom samém a tak to i prožívá. Ale jednou ho to omrzí a začne snít o něčem jiném, co ho baví či vzrušuje a také o tom čeho se bojí. Pak prožívá strach a úzkost...

A děj pokračuje…“

A tak ti pravím , je velká podobnost mezi daným příkladem a tvým životem. Vždyť sám víš, že dokážeš snít…..“

Jak by to mohlo být v mém životě??“ ,  stále jsem nechápal.

Mistr odpověděl :

To vše vznikne se vznikem nevědomosti postavičky. Ale věř, že je možné se této nevědomosti zbavit a prožívat skutečný život.“

Když postavička myslí, činí, mluví, Ty o tom víš, to Ty myslíš, činíš a mluvíš.

Je to v tvém snění, ale je tu  zdánlivě další vůle na základě nevědomosti postavičky, přesto, že je to stále Tvá vůle. Ve skutečnosti je stále jen jedna vůle – Ta Tvá. A tak  postavička prožívá děj, který si vysnila. Ale jsi to Ty. Ty sníš a prožíváš tento život skrze postavičku. Je to Tvoje snění. Přestože jakoby k původnímu snění přibývá snění postavičky ,  je to stále Tvé snění. Snění postavičky je jenom iluzorní.“

Vůbec jsem nebyl schopen to pobrat.

Co to znamená ??“

Vše o čem Ty sníš, se děje.“ , řekl, „ale uvaž, kdo jsi Ty !“

Vše co se z tvého pohledu postavičky neprojevilo, se jednou projeví  pro tebe  jako postavičku.“

A co je to „to“ , co se neprojevilo??“ , kroutil jsem hlavou a cítil, jak blízko jsme pravdě.

Neprojevilo se to, co jsi v danou chvíli oddělil od sebe, tedy to, co považuješ za skutečné, přesto, že je to Tvé snění. Je to to na čem jsi nevědomě ulpěl.

Když máš z něčeho strach, považuješ to za skutečné a proto se toto pro tebe jako pro postavičku projeví.

Když po něčem toužíš, považuješ to za skutečné a proto se toto pro tebe jako pro

postavičku projeví.

Když jsi pyšný , považuješ druhou postavičku za skutečnou ……………

Když závidíš , považuješ druhou postavičku za skutečnou ……………

Každá tvoje myšlenka v životě je zdrojem existence „všeho kolem tebe“ …

Nic nepřichází náhodou…

Smrt a zrození v tom nemá žádnou moc.“

Co je tedy smrt??“ , optal jsem se tiše.

Odpověděl prostě :

Smrt je odložení těla pro toho, kdo si myslí, že má tělo, tedy je postavičkou !!“

Co je s postavičkou po smrti ??“ , povězte.

Protože je to Tvoje představa , iluze , že jsi postavička a děje se stále to o čem sníš a o čem jsi přesvědčený, pak je tu neprojevené /nerovnováha/, a vše, co je neprojevené se jednou projeví.To je věčné…“

Takže není možné se osvobodit a této iluze se zbavit??“ , zeptal jsem se.

„Je to tvůj život, život postavičky tak dlouho, dokud se budeš považovat za postavičku. Až tato iluze zmizí, tedy až se tohoto iluzorního života dobrovolně vzdáš, pak můžeš být tím původním Tebou, který sní ……..  Stále jím jsi…“

„Proto slyš , co Ti říkám , nalezni kdo jsi !!!“

Pak se na dlouho zamyslel, jako by s rozpomínal…

Můj Mistr mi kdysi vyprávěl takový příběh.

Jmenoval se… „Krása bezstarostného plutí“…

Zněl takto :

Je možné aby se nepotopitelná loď při správně napnutých plachtách nedostala tam , kam chce ??? Není nic , co by jí v tom mohlo zabránit. Dobrý kapitán vždy v daném okamžiku zhodnotí kde je a odkud vane vítr, aby správně napnul plachty. 

Ale kapitán, který se obává, že tam nedopluje, nevěří svým schopnostem, není schopen správně zhodnotit situaci v daném okamžiku a od cíle se vzdaluje. Tím se jeho obavy prohlubují.

Po dosažení cíle si najde cíl jiný… dokud po něm bude toužit, bude napínat plachty. Tak dlouho, dokud nenalezne radost z toho, že plutí po moři je věčné a je jedno, zda cíle dosáhne, či nikoli , hlavně že může plout, žít, cestovat a pozorovat moře ,oblohu… Je spokojen……

Je si vědom toho, že pokud něco chce, vždy to dosáhne.

Dobrý kapitán se vyhne srážce s jinou lodí..

Stačí uhnout a stejně dopluje tam, kam chce. Nic mu v tom nemůže zabránit.

A i kdyby někdy vystoupil na břeh, aby zakusil klid pevniny , stejně se na vodu jednou vrátí.

Ten, kdo vystoupí na břeh se jednou znovu nalodí.……

 

Pokoj Tobě.“

Těmito slovy končíval svá slova“ , pokýval s úctou hlavou Mistr a utichl.

 

Tedy se mi splní vše, co chci, mohu dosáhnut a prožít čehokoli??“, zeptal jsem se.“

Ano“, řekl Mistr, „ už nyní to tak je, vždy to tak bylo a bude….“

Byl jsem zmatený... „A když chci najít Skutečnost??“

Mistr se pousmál a řekl : „Pokud to, že někam doplaveš znamená, že ses dostal tam, kam jsi chtěl a prožíváš to, co chceš a potřebuješ, vidíš sám, že ti stačí uvědomit si, že nikam necestuješ, že nemůžeš nikam dojít, jen relativně ve své iluzi ano. Jinak..už tam jsi!!

Už nyní jsi všude a může se pro tebe dít cokoli. Můžeš prožít vše, co chceš.

A s nalezením Skutečnosti je to stejné, úplně stejné. Ať dojedeš na jakékoli místo, kde ji hledáš a chceš ji prožít, vždy je to jen iluze. A i kdybys ji prožíval a myslel si, že to je ono, mimochodem, tam patří i tvůj vhled, stále je to jen iluze, že můžeš dojít na místo, kde je osvícení, kde prožiješ Skutečnost. Ale tak to není. Skutečnost je celé to dění a ty sám jsi pouhou iluzí. Tvoje já je iluze a teprve, až se ho dobrovolně vzdáš, tedy až prožiješ jeho iluzornost a neskutečnost, prožiješ Skutečnost, kterou máš stále u sebe. Kterou stále Jsi. Proto nemůžeš dojít na místo, kde bys ji zakusil. Zakusit můžeš cokoli z iluze. Vše, co tě napadne. Ale Skutečnost jsi Ty, zakoušíš ji neustále. Jen si toho nejsi vědom. Až zmizí tvoje ego, tvé já, zůstane Skutečnost. Jsi to ty bez tebe. Není tam nic a je tam všechno.Není tam nikdo, ani ty, ..ale je tam vše…

Nemohu ti tuto zkušenost sdělit. Pamatuj, jen láska , upřímná nesobecká láska ke všemu kolem sebe bez toho abys něco upřednostňoval a na něčem ulpíval, to je to místo, kdy se ztrácí tvoje osobnost a ty rozpoznáš její klam. Budeš se smát, kolik zbytečných řečí jsme zde napovídali… Uvidíš.

Vzpomínám na svého učitele a říkám si – jak byl ukecaný.“, řekl a srdečně se zasmál.

Řekl jsem ti vše, co ti k tomu mohu říci, víš jak vypadá cesta, teď po ní můžeš jít.

Dokud si myslíš, že jsi ty a je nějaká cesta, musíš po ní jít, dokud neprožiješ… to, co „JE“.

Cesta každého je jiná, není lepší , ani horší, každý člověk jednou prožije a bude plakat nad tou dokonalostí a nad svou iluzí, ve které prožíval utrpení. Bude milovat to všechno.

Nakonec uvidíš, že je jen jedna Cesta….a mimochodem, nebude, nikoho, kdo by to mohl říci..takže - žádná cesta. Anebo všechno je Cesta…to je jedno… Skutečnost je až za slovy…“

 

Mistr se zvedl a odešel. Osaměl jsem. Nemohl jsem spát…ne to není přesné..nechtělo se mi spát.

Události posledních dnů byly natolik silné, že mi připadalo zcela nepodstatné, zda budu , či nebudu spát oproti tomu, zda  naleznu konečnou Skutečnost a osvobodím se tak  definitivně ze své iluze, které každodenně podléhám. Hlavou mi letěla Mistrova slova.

Můj prožitek , že jsem všechno, ve mně stále zněl velmi silně… věděl jsem, že to tak je… a přesto jsem nechápal Mistrova slova, ať už koan který mi zadal, či jeho přirovnání, že i moje „já“ je iluzí a že jsem jen změnil jednu iluzi za druhou. Pokud tomu tak je… kde je pak pravda?? Co není iluze??

Myšlenky se mi opět honily hlavou a nedali se zastavit. A když jsem dostal odpověď na svou otázku, která mě uspokojila, hned se vynořila další otázka.  Cítil jsem, že toto není ten klid, který jsem zakoušel ve chvíli svého prožitku… svého vhledu. Snažil jsem se mysl uklidnit, ale cítil jsem, že to není ono. Moc jsem se chtěl navrátit do stavu, kdy jsem prožil  a opět zakusit jednotu, blaženost a vědomí sebe, že jsem vše… ale tohoto stavu jsem nebyl schopen docílit, ať jsem se snažil jakkoli.

Otázka,  která mě nejvíc trápila byla otázka mého ega.  Jak se ho zbavit?? Jak se dostat za něj? Co to vlastně je? Vzpomněl jsem si na Mistrova slova, že jednou zmizí mé já, mé ego a to, co zbude, to je ono.. Nemohl jsem přijmout toto tvrzení. Přeci nechám li rozpustit své já a ono zmizí, já nebudu. Cítil jsem strach z této chvíle a vůbec jsem neměl chuť ztratit své já.

Ale na druhou stranu, pomyslel jsem si: „Mistr Skutečnost poznal a je tu. Jak  tu může být bez svého já?“ Ať jsem se ptal jakkoli upřímně, nebyl jsem schopen nalézt odpověď. Věděl jsem, že se musím Mistra znovu zeptat. Věřil jsem, že to ví, nepochyboval jsem o tom a stejně tak o jeho slovech. Ale… jak bych mohl existovat bez svého já? Na to jsem odpovědět nedokázal. Stejně tak, jako na otázku, proč, když vím, že jsem všechno, nejsem schopen vědomě učinit cokoli, co chci. Jak bych mohl být bez já, když jsem prožil, že všechno jsem já?? Přemýšlel jsem o tom, jak se věci dějí…

Byla hluboká noc, když mě napadlo řešení jedné otázky. Co jestli všechno co se děje, je právě to, co chci , aby se dělo, ale přitom si toho nejsem vědom. Co když to, že si toho nejsem vědom se děje jen proto, že chci zakusit, jaké to je prožívat tuto situaci a tyto myšlenky s nevědomím toho, jak to je… Kroutil jsem hlavou a zmocňovalo se mě zoufalství? Pokud tu nejsem já a je to jen iluze, tedy něco co není skutečné a podléhá neustálé změně, pro koho se tedy všechny ty věci dějí, kdo je všechny vytváří? Pro koho tečou a bublají říčky, proč vychází a zapadá slunce…Věci se dějí. Vím podle svého prožitku, že to všechno jsem já. A právě to nechápu. Ten prožitek mi nikdo nemůže vzít, ani Mistr.. já vím, že to tak je..prožil jsem to !! A přitom podle něj je já iluzí a Skutečnost je až když já zmizí. Do očí se mi přesto, že byla hluboká noc nahrnuly slzy bezmoci. Nevím.

Prostě to nevím. Vůbec nic nevím. Pousmál jsem se a smutně pokýval hlavou. Tak já jsem chtěl pomáhat všem lidem a říkat jim, jak to je, když vůbec nic nevím? Vůbec nic..

Slzy se mi řinuly už proudem a já si rukávem otřel oči. Nevím nic…vůbec nic. A to jsem si myslel, že už vím všechno…. Zítra se musím zeptat Mistra na otázky, které jsem dnes v noci nedokázal zodpovědět.  

Den šestý   -   mír

 Ani nevím, jak a kdy jsem usnul, jen vím, že mě ráno Mistr polil vodou ze studánky a zavolal  : „Budíčeeek!“

Nejprve mnou projela vlna vzteku, že mě budí, když mohu spát. Voda nepříjemně studila, ale během velice krátké chvíle, v podstatě v okamžiku jsem se musel pousmát. Hněv zmizel. Viděl jsem nad sebou Mistra plného energie s úsměvem na tváři a s nezdolnou energií v očích.  „No, joo“,odpověděl jsem, „vždyť já už vstávám.“

Mistr odpověděl s neodolatelným úsměvem : „Ale já nechtěl abys vstal, já chtěl, aby ses probudil !“

Okamžitě mi došlo , co tím myslí, pokýval jsem velmi vážně hlavou a řekl jsem : „V noci jsem dlouho přemýšlel. Moc dlouho, ale odpovědi na některé otázky jsem nenalezl. Objevovaly se znovu a znovu a odpovědi, které mi připadaly správné, šli proti sobě, jako v paradoxu.“

A nad čím jsi přemýšlel ?“ , optal se mě.

Přemýšlel jsem nad tím, jak může být Skutečnost nad a za mým já, když jsem prožil, že všechno jsem já. Proč, když vím,  že „to“ jsem já, se dějí věci, o kterých nevím, že se stanou.

A také… ztratí li se mé já, jak mohu existovat a pokud Skutečnost je za mým já, které musím zahodit, kdo může říci, jak vypadá Skutečnost. Pro koho to všechno je? Pro koho se ty věci dějí, když já jsem iluze. Nedokázal jsem odpovědět na žádnou tuto otázku, stejně, jako na koan který jste mi zadal, pověděl jsem smutně. Zjistil jsem, že nevím nic - vůbec nic.

Mistr pokýval hlavou, jako by mě chtěl uklidnit : „  To že víš, že nevíš nic není málo. Nalezni , co to znamená a nalezneš Skutečnost.“

Nastalo ticho a Mistr začal hovořit úplně jinak než jiné dny.

Chtěl bych ti dnes místo mluvení ukázat takovou hru. Způsob, jak se můžeš přiblížit vědomě Skutečnosti. Víš, někdy je lepší všechny myšlenky i názory, vše na co jsi přišel prostě zahodit. Nechat je být.  Radovat se z toho, co je… Radovat se ze života…“

Věříš mi?“ otázal se mě náhle Mistr. 

Ano věřím“ , řekl jsem.

To je dobře, i když i věřit znamená něco uzavřít…“

Sedni si pohodlně. Nejpohodlněji, jak umíš. Srovnej záda a povol ramena, úplně se uvolni.“ Udělal jsem co po mě chtěl. Dorovnal hlavu a bradu a řekl : „Teď se pokus nehýbat, uvolni se, zavři oči a seď.“

 Udělal jsem, co si přál.

Nemysli na nic“ ,  povídá dál. Pozoruj nádech, který ti směřuje do břicha. Jako by se ti pod pupkem nafukoval oranžový balónek. A při výdechu, jako by se vyfukoval, až se zmenší téměř do jednoho bodu. Nemysli na to, jak dýchat a kdy dýchat. Koncentruj se jen na dech, který jde do břicha. Uvidíš, ono se to samo nadýchne, když potřebuje.“

Nechal mě poměrně dlouhou dobu v klidu a já se snažil plnit, co mi poradil. Nejprve mi to vůbec nešlo , ale s přibývající dobou se to lepšilo. Po chvíli se mi dařilo nemyslet na nic. Svou mysl jsem plně koncentroval na balónek pod mým pupkem, cítil jsem ho kdesi vevnitř před páteří. Cítil jsem velmi uvolňující pocit, ramena mi poklesla ještě níž a záda se vyrovnala. Posed se začínal stávat pohodlným a přirozeným. Chvilku jsem vychutnával tento uvolňující pocit, když Mistr povídá. „Dobře a teď ponechej oči zavřené. Buď ve stejném klidu a nenechej se ničím vyrušit. Pokus se vnímat všechny zvuky kolem sebe. Ze všech stran. Nesnaž se je vyhodnocovat, nepojmenovávej je,nezastavuj se na nich, protože jinak nebudeš moci zachytit jiný zvuk, který právě pro tebe vzniká a až zazní, vyruší tě nebo se ho lekneš, protože tě překvapí. Otevři se a vnímej…, poslouchej prostě všechno tak, aby ti žádný zvuk neunikl. Víš přece už, že nic nevzniká a nic nezaniká. Vše se jen stále mění… Pozoruj změnu!“

Pokoušel jsem se o to. Vůbec se mi to nedařilo, jakmile jsem se uvolnil a uslyšel první zvuk, což bylo prasknutí větvičky, ihned jsem si uvědomil, že praskla větvička a vzápětí jsem si uvědomil, že jsem na chvíli neslyšel šum stromů a větru. Takto se střídalo mé vnímání s ulpěním na tom, co poslouchám, nicméně po dlouhé době jsem cítil, že jsem schopen vnímat zvuky kolem sebe čím dál tím víc, dokonce i svůj dech i dech mistra, hukot větru a šelest listí a jehličí. Bylo mi neuvěřitelně krásně, nechápal jsem proč, ale všechny otázky, starosti a smutky zmizely. Vtom se mi do zvuků vmísil jiný zvuk. Uvědomil jsem si, že to Mistr klepe větvemi o sebe nějaký rytmus. Zaposlouchal jsem se do něj... Najednou jsem si uvědomil, že jsem dal tomuto zvuku přednost a že poslouchám pouze rytmus, který vytváří Mistr. Aha…, pomyslel jsem si, není žádný rozdíl mezi zvuky kolem a zvukem, který vytváří on. Ale Mistr jakoby záměrně  rytmus měnil, najednou přestal ťukat a pak znenadání začal… Rušilo mě to ve vnímání všech zvuků, jako by se má mysl upnula na rytmus a jakmile zvuk přestal či se nepochopitelně změnil, okamžitě jsem začal vyhodnocovat, co se děje. Takto ubíhaly dlouhé chvíle. A já se opět začal uvolňovat. Zvuky se ve mně začaly jakoby odrážet. Aniž by byl někdo, kdo by je poslouchal…, a přitom tam byly. V tu chvíli mi došlo, že jsem tam na chvíli nebyl a přitom bylo všechno slyšet. Přemýšlel jsem o tom, a rozhodl se, že se na to zeptám Mistra, při dalším rozhovoru. 

Jako by cítil, co cítím já, povídá : „ A teď pohlaď rukama svoje stehna a kolena, vnímej co cítíš rukama i nohama, nemysli na to, vnímej stále všechny zvuky a k tomu co cítí tvé tělo…, jak sedíš, jak se dotýkáš země…“

 Střídavě se mi dařilo, či nedařilo provádět, co po mě chtěl. Po delší chvíli povídá : „A teď zkus udržet klid a pohodu, které jsi nabyl a otevři oči. Nehýbej s nimi. Snaž se vidět všechno, co je možno vidět, slyšet všechno, co je možno slyšet a cítit vše co je možno cítit. Tak tohle byl oříšek. Zjistil jsem, že když jsem schopen hlídat všechny zvuky, nevnímám  vše, co vidím, tedy pohyb každého lístečku, větví a trávy.

A když se mi to konečně podařilo, nevnímal jsem zvuky. Má mysl se často zastavila a pojmenovala, co vidí, co slyší.

Jednou sem mi zdálo, že to je ono, ale uvědomil jsem si, že nevnímám hmat. Nebyl jsem prostě schopen vnímat všechno, ať jsem se snažil jakkoliv …Netrpělivě jsem se zavrtěl a po mé tváři pravděpodobně proběhl nespokojený výraz.

 

Není to jednoduché…“, povídá Mistr, „vidíš sám, že dokud se snažíš vše vnímat, nikdy to nezvládneš.“

Ale zkus se uvolnit a být jako zrcadlo, ve kterém se všechno odráží. Tvá snaha je rovněž blok, brzda. Je spojená s tvým já, s tvým tělem a tvou myslí. Nesnaž se..zahoď to… otevři se jako obloha…“

Položil mi ruce na ramena a usmál se. „Vždyť o nic nejde“, řekl. A v tu chvíli, nevím co se stalo, ale jako by ze mě všechno spadlo. Vnímal jsem všechny věci. Bylo to jak ve zpomaleném filmu, všechny věci, které se děly, měly svůj čas i řád.  Zpětně mohu říci, že jsem zakoušel pocit blaha, míru a uvolnění.

 

Aaaach“ , povzdychl jsem blaženě s úlevou.

Je ti příjemně?“ , zeptal se mě.

Ano, nikdy jsem takový klid nezažil“, odpověděl jsem…

Ale zažil“, povídá on, „jen jsi asi nikdy nebyl tak pozorný a  nesetrval v klidu tak dlouho nerušen !“

Pamatuj, dokud jsi tu ty, pak se po čase vždycky vyskytne okolnost či situace, která tě z klidu vyvede. Ale čím větší je klid v srdci, tím déle je možno stabilizovat tento nerušený klid. A pamatuj si, tento nerušený klid je teprve pravým prostorem pro pravou meditaci.“

Jak mohu dosáhnout takového míru v srdci, aby mě nic nevyrušilo??“ , optal jsem se.

Takového klidu  a míru v srdci dosáhnout nemůžeš..., ty ne !“

No , ale jak tedy???“ , blekotal jsem , „mám poznat Skutečnost??“

Pamatuj, jen upřímná nesobecká láska v té chvíli je právě moment, kdy iluze tvého já mizí a Skutečnost či Láska zakouší sama sebe v prožitku přítomného okamžiku. Je to chvíle takového otevření, kdy iluze tvého já na chvíli zmizí a bude prožit přítomný okamžik takový, jaký je.

Nebudu se snažit ti popsat, jak takový prožitek vypadá. Bylo by to zbytečné. Jen musíme děkovat za dokonalost, která nás neomylně vede k tomu, že jednou každý z nás prožije  toto „kouzlo“ a rozpomene se plně sám na sebe. Zjistí, že není ten, za koho se považoval. Prožije čisté bytí, prožije ono biblické jméno jediného Boha… „Já jsem ten, kterýž jsem“… to je stav plného probuzení. Ale ve chvíli, kdy se tvé já, tedy ego znovu objeví a projeví, si budeš už jen pamatovat, cos prožil. Budeš vědět, že je to tak stále, i když si toho nejsi právě plně vědom či to plně neprožíváš, a tedy, tím zdánlivě nejsi…

Tak se dostáváš k paradoxu, že jsi to neustále všechno Ty a přitom víš, že to tak není, že tu žádné Tvé já není a snad přesněji, že je všechno jinak, než jak se to jeví. Jelikož

ale došlo k tomuto prožitku, zná člověk už odpověď na každou otázku.  Zde je těžké použít slov, ale kdybych to zkusil objasnit, člověk ví, že nic neví, že nic není tak, jak se to jeví. Vidí podstatu, která je ve všem dění a věcech stejná a zná tak odpověď na všechny otázky. Ve chvíli prožitku přítomného okamžiku chápe i to, že se tak stalo pouze s požehnáním Mistra, Gurua či Boha, Lásky, Skutečnosti - jak to chceš nazvat záleží jen na tobě. Ví že on sám si požehnal , že všechno je Mistr, vše co je neustále kolem něj. Už nemusí nic hledat, ani přítomnost Mistra. Je s ním stále…, ať už ho prožívá nebo o tom jen ví. Stejně je tam obojí najedenou a i toho si je vědom. A přesto si je zároveň vědom, že pouze ten okamžik je to ONO, a bude vděčný za prožitek pravé nesobecké lásky, otevření se…. Ví že je vše v pořádku a že se děje jen to, co on vytváří. Ale ne on jako osoba…

Přesto, že chápe, že je možno v takovém stavu  vytvořit cokoli na základě své víry, je si zároveň vědom toho, že se to děje stále, nezávisle na tom, zda si toho je či není vědom. Pokud pozorně posloucháš, je asi zřejmé, že „To“ o čem se bavíme, je i za vědomím a nevědomím. Prostě rozpoznal iluzi vlastního já a probudil se.

Takový člověk pak kráčí cestou  necestou , neplatí pro něj pravidla  a je svobodný. Kráčí beze strachu a zapomíná na sebe při plné lásce ke všemu. Tak se prožitek opakuje a prohlubuje až dochází k dokonalé realizaci. Přijímá vše kolem sebe a žehná tomu. Pokud je přítomno jeho já, vidí vše jako dokonalé, jak věci tak bytosti …. Tomu říkám , že poznal sebe sama !

No a když prožívá přítomný okamžik a jeho já v něm není, je Skutečností, což jsem se snažil naznačit již před chvílí. To je dokonalá nirvána se ztrátou iluze vlastní osobnosti, totální láska , klid a mír - prostě blaženost.“

 

Dlouho bylo ticho a já cítil obrovskou moudrost jeho slov, přesto, že jsem jim nerozuměl. Jako by někde uvnitř mě něco říkalo… „To je ono“.. !

 

Když jsem prováděli cvičení vnímání“, optal jsme se, „ jednu chvíli jsem na moment vnímal všechno a moje mysl se na ničem nezastavila. Cítil jsem pocit velkého uvolnění a blaha. Byl to prožitek přítomného okamžiku, jak jste o něm mluvil??“

 

Mistr zakroutil hlavou…. A s úsměvem řekl :“…ano….a také ne…“

Ano a ne je stejná odpověď. Rozumíš??“

Ne!“, odpověděl jsem…

Pak sis sám odpověděl… Budeš vědět, až to bude ONO ! Ale pamatuj, není kam pospíchat. Všechno je v pořádku. A ten kdo prožil či poznal sám sebe není lepší , než ten, kdo se domnívá, že to neprožil. Pokud si myslí, že ví víc než druhý … nebo že jeho cesta je lepší , přímější či ušlechtilejší, propadl pouze další iluzi a jednou se taktéž probudí.“

Začalo se smrákat.

 

Nejde o to se radovat z toho, co máš, co umíš, jaký jsi, kde jsi a co dokážeš…

Blaženost je radost z bytí, z toho že jsi…., prostě jsi…“

 

Známá srdce sútra říká :

Věz Šariputro, že prázdnota je forma a forma je prázdnota, všechny jevy nemají počátek ani konec, není v nich pociťování, vnímání, rozlišování ani vědomí. Žádné oko, ucho, ba i nos, jazyk, cit či smysl. Žádné vědomí, sluch, čich, zrak, chuť, hmat ba ani myšlení, znalost či neznalost. Žádné čtyři vznešené pravdy, utrpení a jeho příčiny, žádná vznešená cesta vedoucí ke snížení utrpení. Žádné stárnutí či smrt, dosažení nebo nedosažení nirvány. Žádné tělo, moudrost nebo dosažení, žádný zisk. Žádný zisk, neboť my Buddhisté žijeme v dokonalém souladu věcí, bez prodlevu duše a tudíž beze strachu.“ 

Víš, v životě nejde nakonec vůbec o to, jaký jsi, co poznáš, na co přijdeš a co objevíš. Člověk tu není kvůli poznávání a objevování a také ne kvůli vymýšlení nových věcí. Je tu proto, aby žil. Prostě pouze prožíval život naplno a s radostí, beze strachu a bez obav. Aby svůj život tvořil a prožíval. Nejde o to, aby něco objevil, ale o to, aby prožil objevování. Nejde o to, aby pochopil, ale aby prožíval pochopení. Nejde o to jaký jsi…, to se stejně jednou změní, protože tě to prostě přestane bavit. Jde o to, že stále jsi. Toto bytí je jediné, co se po člověku chce. Proto je člověk lidská bytost. Lidská bytost je relativní část absolutního bytí . Člověk tvoří, a také zakouší a také je ten, co je.

Biblicky se dá říci, že Bůh zakouší skrze Syna, tedy relativně, co vytvoří. Vše co je vytvořeno je otec. To je absolutní.

Ježíšovo : Já a otec jedno jsme je nejvýstižnější…

Zakoušení je relativní skrze Syna. A duch svatý..to je bytí… jsem kterýž jsem… alfa i omega, tvůrčí princip.

První i poslední…věčné a nadčasové bytí.. jediné jsoucno…Skutečnost.

Je jedno jak se to nazve, zrovna tak je možno trojici nazvat minulost, budoucnost a přítomnost. Nebo Buddha, dharma, sangha a také vědomí, nadvědomí a podvědomí. Jak přesně do sebe vše zapadá a přesto je Skutečnost za tím vším a je nesdělitelná slovy. Moudrost je hezká věc, ale žádná uzavřená moudrost není skutečnou moudrostí. Stejně jako žádná uzavřená víra není skutečnou vírou. 

Já nejsem ten, kdo slyší…vidí…. Dokud je tu ten, co slyší a vidí, dokud je tu pozorovatel, není to Skutečnost. Pozornost není být pozorný a  poznání není já jsem poznal… To co je vztaženo k já je iluzí , která vzniká na základě iluze, že je nějaké já.

Kouzlo prožitku přítomného okamžiku se nedá ničím nahradit. Je to chvíle, kdy vidíš že nic není, jak se to jeví.. Je to prožitek toho co je. V tu chvíli pochopíš, že i to, cos poznal, objevil či našel a domníval ses, že to znáš a zakoušíš , je jen další iluzí. Pouze jsi si to představoval a žil v iluzi, že už to víš. Něco vědět a něco nevědět – je totéž… stejná iluze..něco poznat či nepoznat…opět totéž…

Skutečnost se nedá ošidit ani obalamutit jakýmikoli slovy a myšlenkami. Ona prostě JE.

Tam kde pozorované, pozorovatel a pozorování jsou jedno.

Tam kde pozorovatel mizí…

Tam se objeví skutečnost v plné své kráse. 

Všechno, co se děje, je stále jen tvá vůle. Neboť ty jsi voda v bazénu i forma i celý bazén s vědomím sebe. Ale ty si toho nejsi vědomý. A tak tvá vůle, tak jak ji znáš, je vždy i vůle Jediného /bazénu/, neboť ty jsi on, jen si toho v tu chvíli třeba nejsi vědom a proto zároveň nejsi on.

A tak jakoukoli jinou vůli, dle které se děje dění kolem tebe považuješ za vůli ne svou. Odděluješ se od toho a tak vzniká iluze já. A proto vede cesta skrze odevzdání se boží vůli. Odevzdáváš se své vlastní vůli, tedy tomu, co se v tomto okamžiku právě děje. Jen tak se dá prožít skutečná láska, přítomný okamžik ve kterém bude odhalena iluze vlastního ega. Prožiješ, že všechna vůle je jen a jen tvá. Vše co se děje. 

Mistr řekl: „Dám ti příklad, jak je to s naším poznáváním a činností…

Představ si velké plato, veliký herní plán. Na tom plánu jsou všechny stavy tvého já. Každé místo je jiné a obsahuje stav, jaký v té chvíli jako kompletní osobnost jsi. Ty už víš, že tvá osobnost, tedy tvé poznání se mění podle zkušeností, které jsi prožil v praxi. Je tvořeno tvým kompletním životem, každou chvílí, kterou jsi od zrození tvého já zažil a tedy zakusil.

V tuto chvíli stojíš na jednom místě toho plánu. Je to místo, kde jsi takový jaký právě teď jsi a tak i zažíváš situaci, která se děje podle toho jaký jsi. Je tam tvůj strach, tvé obavy, tvoje sklony, tvá pýcha, závist, lhostejnost, vášně, touhy. Prostě jsi na tom místě herního plánu, protože takový jsi na základě toho, žes do toho místa došel životem po všech svých prožitcích. Po cestě do tohoto místa se tyto tvé vlastnosti měnili. Měnili se, protože jsi prožíval život a v něm situace, které měnily tvé poznání a tak se měnila průběžně tvá pozice na plánu."

Asi na mě“, pravil jsem.

Mistr se usmál : „Prostě se podle místa, kde stojíš a podle toho jaký jsi , což je dáno tím, kudys do místa došel, podle tvého dosavadního života nasměruješ a rozhodneš, kam po plánu vykročit. Místo, kde stojíš na plánu určuje tvou minulost, přítomnost i budoucnost. Musel jsi na něj dojít, jsi na něm a někam vykročíš. Problémem člověka je, že tak tvoří cestu v každém okamžiku života. Tedy přesto, že se včera či před momentem rozhodl vykročit nějakým směrem, po chvíli se mu může zdát cesta složitá. Přestane věřit tomu, že se tam může dostat. V tu chvíli se směruje jiným směrem a je zřejmé, že do místa, kam původně chtěl, nemůže dojít. Leda by se znovu rozhodl tam jít. Jinak půjde jinam. Vždy někam po plánu jdeš, nikdy nestojíš na místě i kdyby se ti zdálo, že je život stejný, tvá zkušenost a tedy poloha na plánu se stále mění.

Uvažuj. Dojdeš li na vytoužené místo, pak bude tvoje touha uspokojena. Budeš prožívat situace, po kterých jsi toužil. A budeš se snažit je udržet a opakovat. To je vášeň. Stejně tak se budeš snažit vyhýbat některým jiným místům na herním plánu. To je strach. Nicméně, ať stojíš, kde stojíš, stejně tě omrzí zakoušet pořád to samé a vyrazíš na místo jiné. To co tě omrzelo tě jednou třeba začne bavit, to co tě baví tě jednou omrzí a půjdeš jinam... Budeš jiný a budeš zase zakoušet něco nového. Řekni mi příteli, kdy to končí??“ 

Dojatě jsem zakroutil hlavou :“ Připadá mi, že nikdy..“

Nekončí to nikdy a ty jdeš a žiješ život. Život, který vznikl se zrozením tvého já.  Zrození a smrt jsou jako mezníky na cestě životem tvého já. Ale i to vzniklo. Vše se mění. Co vzniklo zanikne. Proto až konečné nalezení Skutečnosti může dát konečný klid a mír a lásku. Platí to i naopak bez těchto věcí nenajdeš Skutečnost.

Můžeš kráčet po plátně vědomě či nevědomě. Stále po něm kráčíš, jen jsi na to třeba zapomněl. Jak se na to rozpomeneš? Jednoduše. Tvá touha po tom, jak to je, tě dovede na plánu na místo, kde zažiješ rozpomenutí se na sebe. A na základě toho půjdeš dál životem vědomě. Dokud to nezapomeneš. Lidé si myslí, že po smrti něco vyřeší. Nenechej se klamat iluzí. Žádná smrt ani zrození není. Zase tam budeš ty a budeš něco prožívat podle toho,  jaký jsi ..., prostě jsi zase někde na plánu. Z plánu nemůžeš vykročit. Samozřejmě, můžeš namítnout, že se můžeš zastavit a přestat po plánu chodit. Taková chvíle by nastala v okamžiku, kdy jsi ztratil jakoukoli touhu po životě. Rozpustíš li touhu po životě, nebudeš tu ty, který chodí po plánu podle toho, jaký je a jaký by chtěl být a co by chtěl zažít, ale plán, tedy veškeré dění, tu bude stále. Budeš tím děním. To je stav nirvány, ztráta osobnosti.

Budeš tím plánem i tím co je na něm. Prostě Skutečnost.

A teď přijde to nejzajímavější. Řekni mi upřímně, kdy budeš stát na nějakém místě. Kdy můžeš někam dojít?“

Nevím…asi až tam budu.“, odpověděl jsem.

Velmi správně. A kdy tam budeš?“

Nevěděl jsem a proto jsem mlčel.

No přeci ve chvíli, kdy řekneš, že tam stojíš. Do té doby, dokud budeš přesvědčen, že tam nestojíš, tam prostě nestojíš, tedy tam nejsi a tak tam jdeš. Až tam budeš stát, řekneš - jsem tu. A tedy tam jsi. Budzakusit všechno…Úplně všechno, co chceš, co si vysníš.  Tak se to děje stále…  I teď….

Ale jak je to tedy se Skutečností?

Myslím jak ty říkáš, s tou jedinou Skutečností a s jejím poznáním??“

Mistr se potutelně usmíval a já cítil záludnost jeho otázky.

Chcete říci,  že ať stojím kdekoli na plánu zakouším jen jiné stavy svého bytí??“

Ano, to jsem chtěl říci…“,  povídá klidně.

Pak tedy, dojdu li na místo, kde je Skutečnost, prožiji ji.“, řekl jsem.

No jo“, zvolal Mistr se smíchem, „prožiješ skutečnost, prožiješ sebe sama, ale jak na to místo můžeš dojít??“

Horečně jsem uvažoval a zasněně jsem mumlal: „No dojít tam mohu, podle toho, co bylo řečeno jen tehdy, když prohlásím upřímně, že tam jsem, tedy když tam jsem, když to prožívám.“

Správná úvaha“, řekl.

Takže dokud jsi tam nedošel, nejsi tam a neprožíváš to, souhlasíš?“

Krev se ve mně vařila… : „Takže to znamená, že tam nemohu dojít!“

Jsem tam jen, když tam jsem.“, uvědomil jsem si nahlas sám.

Vidíš, a přesně tak je to s prožitím či poznáním Skutečnosti.

Vždy můžeš zakoušet cokoli chceš.To záleží jen na tobě na tvém poznání tvořeném vírou, znalostmi a vším ostatním na základě zkušeností. Můžeš zakoušet i to jak prožíváš Skutečnost , své bódhisattvovství a podobně. Jak už jsme řekli - prostě všechno.“

Ale je tu jeden háček.“

To co prožíváš, je vždy iluze se kterou jsi se ztotožnil. Ale Skutečnost… Jediná Skutečnost, je to co je….všechno co je….celý plán, celý princip prostě úplně všechno. Proto prožitek Skutečnosti obsahuje jak tvůj plán tak tebe  a všechno ostatní. Je to ona. Nic jiného není. Je Jediná. Každý moment tvého života je součástí Skutečnosti. A proto ji nemůžeš ty poznat ani dosáhnout. Ty ne! Pokud ji prožíváš ty, je to jen iluze, je to na herním plánu. Ale Skutečnost jsi TY. Už nyní. To ty tvoříš celý plán i kde stojíš i situace které se ti dějí a ty je zakoušíš. To jsi TY.

Jen Skutečnost zná sebe ve skutečnosti. Až tam nebudeš ty, kdo žije život a chodí po plánu, pak to budeš TY Skutečnost… Rozpomeneš se, že je tomu tak stále, vždy to tak bylo a bude.

Nejsou žádné hranice báječného bytí. Ztratí li se tvé já při plné pozornosti, to, co se objeví je Skutečnost vědoma si sama sebe. To se nazývá realizací či uskutečněním. Ale víš synu, naprosto neuvěřitelné je, že v tu chvíli jsou tam obě strany mince najednou a zjistíš, že to tak vždy bylo i při tvém hledání, vždy je a vždy bude…

A už dost o tom…čím více o tom mluvíme, tím více se od toho vzdalujeme, myslíme li svá slova upřímně a vážně. Pamatuj !!  Nic není, jak se to jeví !“

 „Takže vše záleží jen na mě??“

Ano, jen na tobě, v tuto chvíli…. Ke Skutečnosti se můžeš navrátit kdy chceš, je tu věčně a stále jsi její součástí, stále je tebou a ty jsi jí.

Relativně můžeš zakoušet, čeho se ti zamane. Člověk který ztratil víru v sebe přestal určovat svůj život - tedy se mu to tak jeví i když je zřejmé, že právě tento fakt určuje jeho život. Vidíš, že to platí stále. Člověk který si není vědom toho, že toto dění vytváří on, řekne že život nevytváří. A tak to pro něj taky je. Řekne, že se mu věci dějí náhodně. No, tak to tak pro něj je. Tak se děje, jak upřímně řekl. Ale jednou se to vlivem jeho zkušeností a praxe změní a on procitne.

V přítomném okamžiku je obsažená minulost, přítomnost i budoucnost. A uvidíš sám, že i tato slova…dokonce všechna slova pozbývají svůj význam. Už nepotřebuješ nic vysvětlovat slovy. Už nebudeš přemýšlet jak to je. Budeš vidět podstatu přemýšlení, slov a činů.

Uvidíš podstatu všeho. Jedinou příčinu.

Mistr se zvedl , a poprvé, co jsme byli spolu, mě objal a řekl : „ Nezastavuj se!“

 „Jdi dál, stále dál a raduj se z bytí..., z toho, co je…“

Nemám co bych ti více řekl.“ „ Skončil poslední den, kdy jsme spolu a já ti řekl všechno, cos měl slyšet. Co mělo být slyšeno, slyšeno bylo a co nemělo být slyšeno, slyšeno nebylo.

Miluji tě příteli…. Zítra se tu pro tebe zastavím..“

Pak odešel….

Osaměl jsem…..

Ještě nikdy jsem neměl tak plnou hlavu jako v tomto okamžiku. Hovor byl dlouhý a namáhavý. Snažil jsem se celou dobu soustředit a přemýšlet. Byl jsem vyčerpán. Přesto jsem byl rozhodnut vyřešit dnes v noci koan, který mi Mistr zadal a tak nalézt odpovědi na všechny otázky. Pohodlně jsem si sedl, ruce složil do klína a zkoušel opakovat cvičení, které jsme dnes společně prováděli. Zanedlouho jsem cítil opět uvolnění a vnímání ke mně přicházelo jakoby odnikud. Cítil jsem , jak se mi obličej roztahuje do širokého úsměvu. Bylo to jako by nebylo nic a přitom všecko zároveň bylo… Vzpomněl jsem si na otázky, které mě trápily minulou noc. Uvědomoval jsem si, že jednu odpověď jsem dnes dostal. Tak jako strom, který roste ze semínka,  dostává vše k tomu, aby se projevil nezávisle na mém vzývání a přemýšlení, který jednou rozkvete a přinese plody, usíná a probouzí se….tak i mě se v této naprosté dokonalosti dostává vše k mému projevu a životu. Dokonce jsem si myslel, že začínám chápat i to, že je možno vnímat vše, co je – veškeré dění aniž by musela být přítomna má myšlenka na sebe - mé já. Ale odpověď, kterou jsem naprosto nebyl schopen nalézt byla na tuto otázku.

Pokud jsem to já, proč nejsem schopen učinit cokoli chci, když vím, že by to mělo jít. Proč nedokážu přejít přes řeku suchou nohou či uzdravovat a dávat život? Zároveň jsem si uvědomoval, že to tak nemůže být, protože pokud bych měl tuto schopnost já, pak každá lidská bytost by na tom byla stejně a jak by se pak mohli dít věci jen podle mě. Děli by se stejně i podle nich a kdyby například chtěli něco jiného než já…a byli by stejně mocní jako já, nemohlo by se dít ani to, co chtějí oni, ani to co chci já….

Další věc kterou jsem nechápal bylo..jestliže se děje každému stále to, co se dít má a co potřebuje, co vytvořil…, pak děje li se mu tak skrze mě - je to vždy v pořádku.

Znamená to, že nemůžu udělat nic špatně? Že vše co udělám je v souladu s dokonalostí ??

To jsem naprosto nechápal a cítil jsem, jak se moje mysl bouří. Když se stane něco mě, ať je to cokoli, jsem nyní na základě svého poznání přesvědčen, že se to děje pro mě a že to potřebuji.

I životní situace včetně mých trampot s Mistrem na této výpravě mi jasně ukazovaly, že tomu tak je. No ale…pokud to tak je, pak musí totéž platit pro každého člověka?? Tedy, ať se mu děje cokoli, je to pro něj a je to v pořádku. A jsem li já součástí té situace pro toho člověka, vždy je mé jednání v pořádku. To nechápu, cožpak nejsem ten, kdo činí??

Nechtěl jsem připustit tuto úvahu. Bál jsem se, že nejsem ten , kdo činí a přemílal jsem tuto otázku dokola tak dlouho, že se začala objevovat bezmocnost a s ní vztek.Praly se ve mně dvě protichůdné odpovědi.

Jedna zněla… Zajisté jsi to ty kdo činí a je zodpovědný za své skutky a podle toho, co zaseješ také sklízíš… Druhá zněla, nemůžeš to být ty ten kdo činí, protože vidíš, jak je všechno dokonalé a jak každý dostává právě to, co potřebuje i když si toho v daný okamžik nemusí být vědom. Takový vnitřní boj se ve mně ještě neodehrál…Vzpomněl jsem si na slova, která jsem četl v Bibli.. Kristus řekl : „ Všechny věci se zajisté stanou, tak jak mají, ale běda tomu skrze koho přicházejí…“ Že by tím myslel tohle? Zůstal jsem jako opařený. Asi ano… Ale pokud to tak je, musí platit obě mé odpovědi zároveň. Teoreticky to do sebe zapadalo, cítil jsem, že je to ono. Ale přesto jsem to nechápal. Byl jsem zoufalý…. Dokola jsem se snažil uklidnit se, ale nešlo to. Začínal jsem mít vztek. Nikdy jsem nic takového nezažil. „Nevíš vůbec nic!“ Mumlal jsem si pro sebe a bezmocně skřípal zuby. Vztek už byl takový, že jsem nedokázal klidně sedět.

Spustily se mi slzy... tentokrát ne štěstí, ale zoufalství. Mlátil jsem vztekle rukama do země .

Začalo svítat. Začal jsem nadávat… dokonce pěkně sprostě. Co vlastně vím?? Co tu dělám??

Co bych chtěl jiné učit abych jim pomohl?? Nevím nic… vůbec nic… vůbec nevím, jestli je to tak, jak si myslím či tak, jak mi to říká Mistr. Co když je to úplně jinak, co když žádná Skutečnost neexistuje a všechno jsou to pouze výplody mé fantazie. Co když je to tak, jak říká většina lidí a knihy, které mě zajímaly o posmrtném životu či o Cestě a hledání pravdy, lžou.

Vždyť to nevím… V bezmoci a vzteku jsem se začal po velkých výlevech uklidňovat.

No, dobře, tak buď alespoň jednou upřímný sám k sobě. Prostě to nevíš. Musíš pouze doufat či věřit, že to tak je. Protože, pokud to tak není a život končí smrtí těla a nic po tom už není… pak veškerý čas, který jsem strávil rozjímáním , meditacemi a čtením knih a přemýšlením byla ztráta času. Času, který mi ubývá a místo toho abych žil naplno ho mařím ve svých představách a iluzích. Místo abych se radoval z toho, že žiji, že mám báječnou ženu a děti…, že je nám fajn… Vždyť oni jsou tak báječní a já je nechal na týden doma a trávím tu čas se „šílencem“. Ničeho jsem nedosáhl… Uklidňoval jsem se…slzy už byly jiného charakteru..byly to slzy pokory… Ano… Nevím nic… Mohu jen doufat… Pokud je to tak, jak si myslím a jak říká Mistr, pak není čeho se bát, jednou to poznám a život nikdy nekončí. Prostě vše je v pořádku i v této chvíli. Cítil jsem najednou pokoj z odevzdání. Ano..pokud to tak je…pak není čeho se bát…je to tak stále nezávisle na mé vůli… a mohu žít klidně a radovat se ze života. A pokud ne, pak to nemohu změnit svými nadějemi a úsilím. A tím spíš bych se měl naplno věnovat nádhernému životu a všemu v něm, protože to jednou skončí… Cítil jsem jak hluboce pokyvuji hlavou a cítím, že jsem se smířil s tím, že v tom nemohu nic udělat. Naprosto spontánně jsem se začal těšit na rodinu, až je dnes uvidím.

          Hlavou mi problesklo – „No pokud to, k čemu jsem došel je pravda…, pak stejně v každém okamžiku jsem pouze s těmi, s kým být chci.Vždycky!! Jinak bych tam nešel a nebyl bych s nimi…  Takže, kdyby to všechno byla pravda… tím víc bych měl žít přítomný okamžik a prožívat život s těmi, s kým jsem, místo planých úvah a rozjímání….

 

Den sedmý - probuzení 

Objevil se Mistr a povídá… „Je čas jít…“

Nevěděl jsem kolik je hodin a ani mě to nezajímalo.

Zvedl jsem se a šel mlčky za ním. Cesta uběhla celkem hladce až jsme došli ke kolejím. Mistr mi podával jízdenku a řekl : „ Jeď domů a děkuji ti za příjemné chvíle s tebou“.

Pokoj tobě příteli…“

Překvapil mě…Tak tedy, on se nenudil?? Neplýtval svým časem pro mě? Chtěl jsem mu srdečně poděkovat, ale on se otočil zády a mizel v ranním oparu.

Děkuju a na viděnou“, zavolal jsem na něj.

On se otočil  a s lišáckým úsměvem v očích povídá : „Doufám , že už tě nikdy neuvidím.“

Pousmál jsem se. „Je to ale podivín…“ Šel jsem podél trati a projížděl ve své mysli, co všechno se za ten týden odehrálo. Byl to jiný týden, než jsem zvyklý. Méně pohodlí, ale zato více klidu. No , klidu… pousmál jsem se a vzpomněl si na dnešní noční boj, který jsem vedl.

Smutně jsem pokýval hlavou. Své rozhodnutí nezměním. Je mi to jedno, prostě všechny ty věci o kterých jsme se bavili a o kterých jsem týden přemýšlel jsou mi lhostejné.

Prostě nevím nic a nechci se tím zabývat !! Budu se věnovat  svému životu nejlépe, jak umím.

Snad se ještě umím radovat..i když mi poslední dobou při studii posvátných písem a hledání Skutečnosti připadá, že už ani to ne. Ach jo. Kéž je to všechno pravda. Ano věřím tomu, že je to pravda, ať už co mi říkal Mistr, či o čem mluví posvátné texty. Vím, že jsem prožil jednotu se vším.

Nemusím se starat, co bude. Všechno je v pořádku. Ulevilo se mi. Pousmál jsem se na přírodu kolem sebe a cesta příjemně ubíhala s letním větříkem v zádech. Uviděl jsem zastávku vlaku. Na zastávce stál pán. Byl hezky a vkusně oblečen. Uvědomil jsem si, že po dlouhé době zase vidím někoho jiného.

Připadal mi povědomý. „Dobrý den“ , řekl jsem.

Muž na mě pohlédl. „Dobrý den, no ne, nejste to vy, koho jsem potkal před týdnem na nádraží?“

 Koukal jsem na něj s vyvalenýma očima a uvědomoval si, že je to muž, který po mě chtěl „bura“. Než jsem stačil cokoli odpovědět, povídá : „ Moc se vám omlouvám, že jsem obtěžoval. Víte, den předtím jsem přišel domů z práce a našel jsem na stole dopis, kde mi žena oznamovala, že odchází za jiným mužem a že s sebou bere i děti. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělám, zabouchl jsem dveře a vyrazil do hospody, abych to nějak utlumil. Nejsem zvyklý pít. Přebral jsem a nerad to říkám, bylo mi i zle. Noc jsem strávil v hospodě a pak už ani nevím kde. Když jsem chtěl jít domů, všiml jsem si, že nemám klíče od bytu. Těch pět korun jsem potřeboval na to, abych zavolal příteli, který mě odveze a otevře mi byt. Tak se prosím na mě nezlobte.“

Stál jsem před ním s vyvalenýma očima a mumlal něco jako : „Ne, vůbec nic se nestalo, to vy se nezlobte, že jsem si vás nevšímal ... " a hlavou mi letělo, jaký názor jsem na pobudu měl a jak to bylo ve skutečnosti. Opět jsem se zastyděl. Tady to máš, řekl jsem si, to je pořád řečí o lásce a přijímání  a když se kolem tebe něco děje, nevěnuješ tomu pozornost. Nebereš to vážně. Došlo mi, že je to právě téma, na které jsem dnes v noci bojoval sám se sebou. Toto jen potvrdilo mé rozhodnutí začít žít život jinak. Vzápětí jsem se musel usmát tomu, jaká je „náhoda“, že jsem ho znovu potkal. A cítil jsem…. ano... nic není náhoda..

Celou cestu vlakem jsem spal a když jsem se probudil, jen jsem si opakoval, že změním svůj život. Mé rozhodnutí bylo pevné. Už ne zabývat se tím jak to je…hledat pořád nějaké odpovědi.

 Ale radovat se, žít, milovat…

Domů jsem přijel pozdě v noci. Moc jsem se těšil na manželku i na děti. A utvrzoval jsem se v rozhodnutí věnovat se jim, pokud jsem s nimi, naplno a nebádat a nepřemýšlet. Prostě, jestli to tak je, je to báječné, neuvěřitelné skvělé a fantastické. No a pokud není, pak umřu stejně jako jiní a nemohu s tím nic udělat. Budu se radovat ze života. Prostě nevím jak to je. Znova jsem ucítil v srdci pokoru. Usmál jsem se… -  ale věřím tomu, že to tak je…

Moje ženuška ještě nespala a čekala na mě. Měla rozsvícenou lampu , ptal jsem se, jak bylo ten týden a ona mi začala vyprávět. Byly to obyčejné věci, které mi říkala mnohokrát..co dělá v práci, co ji rozzlobilo atd.. Byl jsem moc rád, že povídá a poslouchal jsem v klidu každé její slovo a cítil příjemnou pohodu. Vnímal jsem celé své tělo..

A pak náhle…z ničeho nic…Jako bych byl všude, jako bych byl prostorem.. věci byly ve mně. Kytka, stůl, židle, manželka… Najednou se to změnilo, bylo to stejné, ale, jako bych byl celým prostorem a z jednoho místa do druhého jako by bylo nekonečně mnoho místa nezávisle na tom, jak jsou od sebe daleko. Jako bych měl nekonečně mnoho času, pokud by se ke mně něco pohybovalo to zastavit, protože..dokud to do mne nenarazilo, tak to tu prostě není …a tedy…jsem to mohl změnit… kdykoli jsem to mohl změnit.

A pak opět změna..

Náhle... z ničeho nic, jsem BYL… přítomný okamžik. Bylo tu vše..ale já nebyl já. To co jsem doposud považoval za já jsem já nebyl. Nebyl jsem postava – tělo, ani slova…dokonce ani myšlenky. Byl jsem celý přítomný okamžik, celé dění. Byl jsem to já, kdo to dění vytvářel, já kdo ho zakoušel a já jenž jsem si byl vědom sebe.. nebyl jsem tělo, nebyl jsem mysl …ale Já..

Nevím kdo jsem byl ale vím, že jsem to byl já,a vím, kdo jsem nebyl. Nechápavě jsem koukal s úžasem..na to dění..

A uviděl, že nic není, jak se to jeví.. že jsem byl do nynějška zajatcem svých představ a ulpění..iluzí… klamu svého já… Bylo mi jasné že otázka je stejná jako odpověď i proč není možno tento prožitek předat slovy… bylo mi jasné všechno přesto, že já tam nebyl…

Žena si ničeho nevšimla, mluvila dál… A já pomalu, jak jsem začal přemýšlet jsem cítil, jak se navracím do normálního stavu. Věděl jsem, že vše záleží na mě..že já vytvářím svůj život se všemi okolnostmi..jako ve snu..a já si zvolím výsledek..že není minulost a budoucnost… jen přítomnost….  Byla mi jasná všechna slova Mistra a všechny koany. A věděl jsem, že záleží na mě, co se stane…věděl jsem že karma je i není a také proč odpověď ano je stejná jako ne…

Prožil jsem  „TO“. Obě dvě strany mince…jedna mince…. Nevěřil bych nikdy, že je možné, aby to bylo obojí najednou…

 

Pochopil jsem, že člověk je prostě přesvědčen o tom, že stane li se jedna věc, pak bude neodvratně či s určitou pravděpodobností následovat druhá věc. Jako by byla ta věc či jedna z nich neodvratná. Ale tak to není. Právě v tomto okamžiku , kdy se mi věc a situace zdánlivě  děje, ji mohu změnit. Dokud se pro mě ještě nestala, mohu ji změnit na jinou. Může se stát jakýkoli jiný děj. Záleží to jen na mě. Ale člověk ztratil víru vlivem své iluze. Ztratil víru v sebe a tak připustí, že se věc stane..a ona se stane. Ne proto že se musela stát. Jen kvůli tomu, že jsem to připustil, kvůli tomu, že takový jsem.Tak pořád tvoříme, ale nevědomě podle svých zvyků a sklonů, tužeb a strachů. Pro nás je zdánlivě prodleva mezi tím co vytvoříme a co se nám děje a nejsme schopni si toho všimnout.

Kdežto Mistr tvoří okamžitě. I my tvoříme okamžitě.Ale pro nás v iluzi to vypadá tak, že dění neovlivňujeme, či že ho ovlivňujeme pomalu. Že něco už nejde zachránit či změnit. Ach jak jsme malověrní. Všechno lze!! Já vytvářím přítomný okamžik a to právě teď!!

Je v něm celá minulost, přítomnost i budoucnost. Žádný čas. O čase mluvím, protože si myslím, že jsou tu dílčí příčiny a následky. Protože jsem relativní bytost a uvažuji relativně, vlivem minulosti a mé nevědomosti podléhám iluzi, že existuje osud, karma, kterou si vytvářím a které nemohu uniknout. Ano, v přítomném okamžiku je má karma a osud v situaci ve které se nacházím, ale já ji přesto mohu změnit hned v tomto okamžiku. Já jsem ta situace. Já jsem ten přítomný okamžik. Já jsem jediná příčina i když Já nejsem ten, za koho jsem se považoval vlivem iluze. Já jsem Mistr. Stále. Jako každý člověk. Všichni jsou stále naprosto dokonalí, plně osvícení,soucitní a laskaví Mistři. A také mohu říci, že tu nikdo není,

Žádné relativní já, žádná duše, která se převtěluje. Není tu nikdo kdo by viděl, slyšel, přemýšlel, hledal… je jen jediné Já. Je jen jediný a věčný. Slova ztrácí svůj význam. Je tu jen „TO CO JE!“ Já bez já…. s já. „Jsem, kterýž jsem…“

Všechno a nic. Obojí najednou. Vzpomněl jsem si, jak mistr hovořil o jedné minci se dvěma stranami. Jak neuvěřitelné a úžasné. Skláním se v úctě až k zemi před „Tím“.

Jak to vidím..tak to je…. Jaké to pro mě je..takové to prostě je… je to všechno jako ve snu, kde nejsem ničím blokován, vše je podle mě a vše je možné.

Vzpomněl jsem si na koan,který mi říkal mistr a který jsem naprosto nechápal.

“Mistr řekl mnichovi : Když uvidím, že máš hůl dám ti ji, když uvidím, že ji nemáš, vezmu si ji od tebe.“

Vzpomněl jsem si na věci, které prováděl Mojžíš či Ježíš.

I přišel  Ježíš k dívce, která umřela. Lidé kolem říkali, že jí už nemůže pomoci, protože je pozdě. On však řekl upřímně : „Není mrtvá, jen spí… pravím Ti, děvče, vstaň!

A …ona vstala…

Je to stejné , jako když na mě padá předmět.

Dokud to nedopadlo, mohu to změnit. Právě teď. Dopadne to jen když řeknu upřímně, že to dopadlo..jinak ne.  Vše je možno změnit právě teď.

Člověk který poznal sám sebe a nalezl skutečnou víru, je schopen měnit věci kolem sebe, přesto že je i to součást jeho iluze. Prostě se pohybuje po plánu kde má tyto schopnosti.

Prostě ty schopnosti vytvořil a má je. Ale i to se jednou změní.  Jednou pochopí že tyto schopnosti jsou nicotné oproti moci jediné Skutečnosti a nakonec se jich dobrovolně vzdá .

Stejně jako jednou svého já.

Tím dovrší realizaci sebe sama.

Vzpomněl jsem si na příklad s plánem. Všichni lidé jsou stejní..úplně stejní.Jen každý z nich stojí na jiném místě plánu , je tedy jiný s jiným poznáním a pohledem, s jinými vášněmi, touhami a strachy a předsudky.

Každý je svobodný a pohybuje se jak chce. Ale jednou se člověk probudí,pozná skutečnost a bude vědět, že záleží jen na něm, kam se pohne. Že ON je vším ve všem .Že jsme všichni jedno. A Mistr se kterým jsem týden strávil, to ví…všechno to ví… vše co říkal tak je. Dokonce i to, že to tak zároveň není. 

Uvažoval jsem pak v klidu, co jsem vlastně prožil a co to znamená… ale tentokrát jsem nebojoval..nechal jsem to být. Jediné, co jsem si jasně uvědomoval byl fakt, že nakonec jsem „ TO “ neprožil při meditaci či rozjímání, při snaze poznat ani při řeči s Mistrem. Ale při obyčejné situaci, kde jsem bral vážně vše kolem sebe i své tělo a zapomněl jsem na sebe. Ve stavu, kdy jsem nic nehledal, po ničem netoužil. Prostě jsem s láskou vnímal dění. Tak to je tedy to „ Otevři se jako obloha“ . Pokora není být pokorný. Nyní jsem chápal.  Viděl jsem jasně, že Mistr je všechno, co je kolem a taky ve mně.. a mám to jako každý jiný neustále při sobě. Že už ho nemusím nikdy hledat, protože jsem s ním stále..každý den.. v každém okamžiku, jako každá jiná bytost.

Při této úvaze jsem se pousmál a vzpomněl si na Mistra a na to, co říkal a co mi prováděl.

Každé jeho slůvko mi bylo zřejmé a s úctou před skutečností jsem pokyvoval hlavou. Tak toto je řešení koanu který mi Mistr zadal a u které ho jsem marně tápal. Šli jsme spát a já usnul po dlouhé době spokojeným spánkem. Ještě než jsem usnul, proběhlo mi hlavou, že usínání a probouzení je stejné jako umírání a zrození… nic není jak se to jeví… Cítil jsem pokoj a pokoru v srdci. Musel jsem se usmát, protože mi okamžitě proběhl před očima odstavec s moudrostí, kterou jsem četl v indické knize. Mistr navštívil velkého učitele, který věděl, že se chystá čas, kdy odejde. Strávil v čistotě a v meditacích roky a desetiletí života. Smrti se nebál, sedl si do zvláštního posedu a očekával smrt. Mistr ho oslovil :“ nechceš provést?“

Sám jsem přišel, sám odejdu, odpověděl. Nato však mistr povídá:“Ale dokud si myslíš, že přicházíš či odcházíš, nikdy nedosáhneš pravdy a svobody. Těmito slovy byl učitel Mistrem proveden. Znovu jsem kroutil hlavou nad dokonalostí a nad tím, jak je to jednoduché. Jednodušší než nejjednodušší a přitom složitější než nejsložitější. Ano, kdybych do konce života děkoval za to, že jsem to směl prožít alespoň jednou, bylo by to málo…. A vzápětí jsem se rozesmál… co to plácám.. není komu děkovat…. Znovu jsem si uvědomil přítomný okamžik , který je za všemi slovy, myšlenkami i činy. 

Ráno jsem se probudil a hlavou mi proběhlo…co je to spánek…

Žena povídá…měl bys jít po snídani ohodit ten kousek zdi na baráku, je to pro ostudu.

Dobře jsem posnídal , oblékl jsem se do montérek a vyšel ven. Připravil jsem si písek,

cement, vápno a vodu a začal míchat maltu v poměru, který jsem měl mnohokrát odzkoušen.

Vtom ke mně přišel můj osmiletý syn. Dlouho jsem ho neviděl, miluji ho i tento svět..

Povídá se svýma nevinnýma upřímnýma očima : „Co děláš, tati?“

Míchám maltu“, odpověděl jsem.

To se míchá voda s cementem a vápnem?, ptal se dál.

Ano“, odpověděl jsem s láskou.

A tati dal jsi tam nějakou vodu?, zeptal se znovu.

Nějakou jsem tam dal“, odpověděl jsem upřímně.

A tati“, povídá Honzík, „bude to držet?“

Bude“, odpověděl jsem….

A v tu chvíli jsem cítil lásku, vděčnost i upřímnost, klid i mír najednou.

Ach Bože!

Tak takhle to je…

Žádné úvahy snahy a obavy a hledání…

Ne!! Jen upřímná láska… tady a teď.. já bez já…

V tu chvíli jsem tu nebyl já táta a Honzík a necky a malta ani já, který jsem všechno. NE!

Nebyl tu nikdo…bylo tu všechno… 

A já už dnes vím, že nic není jak se to jeví…

Jak říká Mistr : „Nic neuzavírat !“

 

z knihy: Změna života v sedmi dnech (Stanislav Šlenc)